Ďáblova noc: Pomsta

[1]

[Killian Payne Sorensen]

Zamrkal jsem do stropu svý ložnice a možná tak trochu chtěl umřít. Hlavou se mi rozpínala úporná pulzující bolest, jako by si uvnitř pořádal posranou techno párty sám Ďáběl, a před očima mi tančily drobný bílý mžitky. Každej kousek těla mě bolel, protože jeho kůže tentokrát nebyla pokrytá jen spoustou tetování a starejma jizvama, ale i novejma podlitinama a spoustou škrábanců od nehtů.

Protřel jsem si oči a zaúpěl. Tahle existence začínala bejt značně ubíjející.

„Dobrý ráno," ozvalo se kdesi přede mnou.

Pohlídnul jsem na sexy brunetu, jejíž jméno jsem si vážně nevybavoval. Zato jsem si ale vybavoval, že měla ráda divokej sex na koníčka, anál a trochu toho násilí... který páchala na mně jen tak mimochodem.

„Dobrý," dostal jsem ze sebe ochraptěle a můj pohled sjel k jejím odhalenejm ňadrům. Právě se oblíkala a něco tady fakt nehrálo. Vytáhnul jsem se do sedu a celej svět se se mnou zatočil. Zatřásl jsem hlavou a zase zaostřil na ni. „To jsou moje boxerky?"

„Musela jsem si něco půjčit, když jsi mi roztrhal kalhotky," odtušila pobaveně a uculila se na mě, zatímco na sobě upravovala podprsenku. Škoda. Teď už nebudu mít důvod se na ni dál dívat. „Vadí ti to?"

Možná trochu. Ale pokud rychlejc vypadne, tak to vlastně není nic proti ničemu. Odmávnul jsem to rukou a neohrabaně vylezl z postele jen proto, abych se dostal k nočnímu stolku. Otevřel jsem šuplík vytáhnul lahvičku s lékama na předpis a dva kousky si vysypal do dlaně. Vhodil jsem je do pusy a pak sáhnul pro rozpitou whiskey, která se válela na zemi. Hrdlem mi projela láva a do očí se mi natlačily slzy. „Kurva," zasípal jsem.

A ta ‚nevím, jak se sakra jmenuje' se uchechtla. „Zdravá životospráva, co?"

„Do toho ti kurva nic není," zavrčel jsem a vytáhnul se do stoje. A bylo prostě k posrání skvělý, že i přes veškerou kocovinu, dobitost a naplno rozjetou migrénu jsem měl erekci jako skála.

Kterou jsem se jen tak mimochodem nenamáhal zakrejvat jediným kouskem oblečení.

Zamířil jsem do koupelny a rozhodně mi neuniklo, že slečna vlezlá mě pozoruje. Dokonce se zapomněla oblíkat. „Co takhle jedno kolo na rozloučenou?" vyhrkla kdesi za mejma zádama. „Zbavila bych tě toho očividnýho problému."

„Můj očividnej problém jsi ty. Takže radši rychle vypadni, než tě vyprovodím sám," odtušil jsem otráveně a dveře za sebou zavřel kopnutím nohy.

Měl jsem neurčitej dojem, že nadávala. A vlastně byla dost reálná šance, že mi vezme veškerou hotovost z peněženky povalující se na zemi mezi nepřeberným množstvím oblečení a kdejakejch krámů. Ale srát na to. Hlavně když zmizí.