Ďáblova noc: Pomsta

[15] pt. 2

[Killian Payne Sorensen]

Bradley došel až ke mně a zase se vytasil s tím svým zasraně zvráceným úsměvem. „Ty mi nevěříš, viď?" Zvednul ruku a zamyšleně si promnul čelist. „Možná jsi ji měl vzít s sebou, aby sis to ověřil přímo od zdroje. Nicméně můžu ti říct to, co vím já."

A než mi do hajzlu došlo, co dělá, vypálil tou samou rukou vpřed, přímo proti mý tváři.

V mý hlavě vybouchly hvězdičky a já zavrávoral. A než jsem našel svůj balanc, přistála mi na bradě další a já padnul na kolena.

Bradleyho hlas zněl škodolibě, když zase začal mluvit: „Zjistil jsem to jen podělanou náhodou, protože jsem tenkrát na začátku prosince přijel na neohlášenou návštěvu a našel v jejím odpadkovým koši testy. Bylo jich pět a všechny do jednoho byly pozitivní... Takže tu zřejmě nezbejval prostor pro pochybnosti." Sklonil se a chytil moji bradu do ruky. „Víš, co jsem udělal pak?"

Nechtěl jsem to poslouchat. Odmítala to každá část mojí bytosti.

Odrazil jsem jeho ruku a chystal se vytáhnout do stoje, jenže on byl rychlejší, když zvednul nohu a uštědřil mi kopanec do břicha.

Můj žaludek se stáhnul a žluč mi vylítla skoro do krku. Zlomil jsem se v pase a jen se prostě snažil dejchat.

„Byl jsem kurva nepříčetnej. Zahnula mi. Zahnula mi a navíc v sobě měla bastarda, kterej mohl za devět měsíců spatřit světlo světa. Jasně, že jsem měl každý jedno právo bejt rozčílenej," vyprsknul dopáleně, jako by to celý prožíval znova. „Takže jsem vzal ty testy a vyrukoval s tím na ni. Chtěl jsem vědět, kdo to byl. Koho mám kurva zabít. Jenže ona odmítala spolupracovat. I když jsem na ni řval. I když jsem vyhrožoval. I když jsem ji proplesknul."

Jen při tý představě... jsem mu chtěl ublížit takovým způsobem, že na to nezapomene. Stejně jako ona zcela určitě nezapomněla na to, jak on ublížil jí.

A teď už jsem kurva chápal, proč Kaiden tuhle část příběhu vynechala.

Zatímco na mý mysli vytanul náš dnešní rozhovor.

„Kaiden... ublížil ti?"

„Bradley tenkrát udělal spoustu věcí, za který jsem ho nenáviděla. Ale nemohla jsem odejít. Nemohla jsem ti nic říct."

Zatlačil jsem veškerou bolest do pozadí a vytáhnul se zpátky na kolena. I když všechny mý vnitřnosti protestovaly. Pohlídnul jsem mu do tváře a téměř nepříčetně zařval: „Tys ji k tomu posranýmu potratu donutil?"

Bradley nepohnutě sledoval, jak se namáhavě zvědám na nohy a ušklíbnul se. „Abych byl upřímnej? Nejdřív jsem jí slíbil, že z ní to dítě vyšukám. A Bůh ví, že jsem se snažil, protože tolik krve člověk často nevidí, ale –"