Pokud Kaiden Ashworthová měla nějaké skutečné sny, zůstaly pohřbené hluboko pod tíhou reality. Její život je zlatá klec plná luxusu a bohatství. Je dokonalou dcerou, zářnou studentkou a poslušnou přítelkyní Bradleymu Sorensenovi. A každý od ní očeká...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Před rokem
[Killian Payne Sorensen]
Byly to už něco kolem pěti hodin a pořád jsem na sobě cejtil Lanin parfém. Její zatracenou vůni. Chuť jejích rtů i kundy, kterou mě nechala víc než ochotně lízat. Ale z nějakýho důvodu mi nebylo příjemně ve vlastní kůži. Ta holka rozhodně byla jedna z těch lepších. Jedna z těch, který mě dovedly lecčím překvapit. Ale nebyla to ona.
„Přestaň, kurva," zavrčel jsem sám na sebe, pevně zaťal čelist a sevřel prsty kolem volantu. „S tímhle musíš přestat."
Jenže jsem nemohl.
Můj brácha byl stovky mil daleko a ona byla sama.
Sama jako bezbranná laň.
A já klidně mohl bejt lovec.
Její rodiče odjeli s těma mejma na společnou dovolenou. Podělaná ironie, co? Byli jsme jedna velká šťastná rodina s minimálně jedním kostlivcem ve skříni. Protože teda, když jsem to naposled kontroloval, chtít šukat holku svýho bráchy rozhodně nespadalo mezi drobný prohřešky, který by společnost byla ochotná tolerovat.
Jenže já svoji teorii života v posledních letech dopiloval k dokonalosti.
Pokud nemůžeš bejt ten dokonalej kluk, kterýho od tebe očekávaj, staň se tím nejhorším bastardem, kterýho se budou děsit.
Voilà, kurva.
Nemusel jsem hrát podle pravidel. Nemusel jsem bejt vůbec kurva ničím, protože pro všechny ve svým životě jsem stejně představoval jen zklamání. A to i ve chvílích, kdy jsem se ze sebe snažil vymáčknout cokoliv víc než nezájem. Asi jsem se nejspíš rozhodl předčit jejich očekávání, hm?
Takže teď... Teď jsem klidně mohl bejt na cestě k ní a plánovat, že jí ublížím. Že si ji vezmu, ať už to bude chtít nebo ne, a budu si užívat jakýkoliv sladký zvuky, který její rty vylouděj. Steny? Jistě. Kňourání? Ó, Bože ano. Křik? Už. Mi. Sakra. Stojí.
Zavrzal jsem zubama o sebe a pak se natáhnul, abych otevřel palubní přihrádku. S tím pohybem se na zem vysypalo několik lomo fotek, který jsem ještě nestačil uklidit do svýho pokoje.
„Kurva," zaklel jsem a nenamáhal se je teď za jízdy sbírat. Jen jsem zavadil pohledem o nápis ‚The Blues Stones – Shakin' Off The Rust' na rubu jedný z nich, když jsem se znovu podíval před sebe, abych eventuálně nesmetl náhodný chodce nebo popelnice.
Bylo to už pojebaný měsíce, co se mi jedna z těch lomografickejch fotek co tejden objevovala za stěračem auta s novou písničkou do playlistu, kterej rezonoval s mojí pološílenou myslí.
Kdybych našel tu osobu, která mi je posílá, musel bych jí pogratulovat. Nebo zabít. Podle situace.
Poslepu jsem sáhnul pro krabičku cigaret uloženou v další změti fotek. Jednu jsem vyndal, strčil si ji mezi rty a připálil si Zippákem. Otevřel jsem okýnko auta, aby měl kouř kudy unikat ven, a mě do tváře uhodil chladivej podzimní vánek.
