Ďáblova noc: Pomsta

[5]

[Kaiden Mae Ashworthová]

Srát na něj.

Srát na všechno.

Chtěla jsem mu zarazit pěstí do krku a možná i do rozkroku, abych ho potrestala. Vysmívali se mi všichni do jednoho. I po tom všem jsem pro něj nebyla nic víc než zatracený vtip.

Rozčíleně jsem si za běhu setřela slzy a zaťala zuby. Odmítala jsem plakat. Ačkoliv tohle byly spíš slzy vzteku... a možná i bezmoci. Ale už žádná podělaná lítost pro Killiana Sorensena. Teď ho mohl čekat leda tak můj bezbřehý hněv, anebo ostří nože, který jsem jim ukradla ze sportovní tašky, jež se povalovala před mým sedadlem.

V záři měsíce jsem přeskočila padlou větev a snažila se neztrácet tempo, které ani tak nebylo v lesním podrostu bůhvíjak rychlé. Jenže jsem potřebovala zaběhnout aspoň kus mezi stromy, abych se jim dostala z dohledu, a pak už jsem se mohla zamířit zpátky k městu.

Ovšem v ten podělaný moment mě zezadu ozářilo světlo a já před sebou spatřila svůj nepřirozeně protáhlý stín.

Což nebylo správně.

Zastavila jsem se, otočila se na patě a zaclonila si dlaní oči.

Ti bastardi zaparkovali přímo na kraji lesa s reflektory stočenými mezi stromy, aby na mě viděli, do hajzlu.

Dveře na jedné straně se otevřely a ke mně dolehla hlasitá hudba.

„Je lepší znát Ďábla, kterýho znáš. Protože ať už jdeš kamkoliv, s Ďáblem nikdy nejsi sama."

Z boku SUV se vynořil vysoký stín a já přesně věděla, kdo z nich vystoupil. A vůbec mě kurva nepřekvapilo, když zabouchal na přední okno a houknul na své parťáky: „Zůstaňte tady. Je moje."

Kurva. Kurva. Kurva.

Okamžitě jsem se otočila směrem k městu, abych se co nejdříve dostala z dosahu světel, a dala se do běhu. Bylo pro mě teď o něco snazší postupovat vpřed, protože jsem lépe viděla. Jenže jsem taky věděla, že Killian bude po tom všem, co se mezi námi odehrálo, odhodlanější. A rozhodně krutější.

V tom vlastně celkem vynikal.

Našlapovala jsem do travnatého porostu plného větviček, jehličí i listí a snažila se soustředit. Nemohla jsem si totiž do hajzlu dovolit jedinou podělanou chybu. Očima jsem skenovala půdu před sebou, abych nezakopla, zatímco tep mi vylétl až kamsi do oblak a od mých úst se při každém výdechu vznášel obláček páry.

„Nejsem si kurva jistej, co si myslíš, že děláš, čubko," zahřměl kdesi za mnou Killian, „ale my dva jsme neskončili. Ty. Nemůžeš. Utýct!"

A ve mně to jen probouzelo další nápor hněvu.

Sráč.

Ten neskutečný sráč si vážně myslel, že tu o něčem bude ještě rozhodovat?