Pokud Kaiden Ashworthová měla nějaké skutečné sny, zůstaly pohřbené hluboko pod tíhou reality. Její život je zlatá klec plná luxusu a bohatství. Je dokonalou dcerou, zářnou studentkou a poslušnou přítelkyní Bradleymu Sorensenovi. A každý od ní očeká...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Před rokem
[Killian Payne Sorensen]
Bylo to už nějakejch šest tejdnů od Ďáblovy noci. Od tý Ďáblovy noci, kdy jsem spal s přítelkyní svýho bratra.
Která jen tak mimochodem nad ránem zmizela a od tý doby předstírala, že jsem míň než vzduch. A to doslova. Zdravila mě jen na půl pusy, aby to pořád vypadalo dostatečně zdvořile, ale nikdy se nedívala mým směrem. Nemluvila se mnou. Nevnímala mě. Neobtěžovala se se mnou probrat cokoliv z toho, co se mezi náma stalo.
A tak jsem hrál s ní.
Nevnímal jsem ji. Nezdravil ani na půl pusy a obtáhnul jsem prakticky cokoliv, co mělo dvě prsa a kundu. A ne. Nebylo to uspokojivý.
Ale?
Jebat ženský. Jebat Kaiden Ashworthovou.
Nestála za to. Za nic z toho, co jsem uvnitř svý hrudi pracně udusával každou vteřinu, kterou jsem strávil při vědomí. Nestála za můj hněv. Za lítost. Za tu podělanou bolest, která mě stahovala do hlubin mýho šílenství víc než kdy jindy.
Skončil jsem s ní. Definitivně a neodvratitelně.
„Jo, kurva," zavrčel jsem podrážděně a potáhnul z jointa, kterej byl už zhruba z půlky vykouřenej. Ale pořád nic nedělal s mojí hlavou. „Nepotřebuješ ji. Nepotřebuješ sakra nikoho." Rozvalil jsem se ve svý rohový vaně a voda kolem zašplíchala tak divoce, až se přelila přes okraj.
Byla zasranej sobotní večer a zbytek světa byl plně zaměstnanej přípravama vánočních svátků, zatímco já ležel v moři bublin a rozjížděl tady svoji vlastní párty. Popíjel jsem ročníkovou whiskey, poslouchal zatracený Bring Me The Horizon, který mě rozebírali na úplně nový úrovni, a nejspíš jsem si dost po svým užíval fakt, že mám zase jednou barák jen a jen pro sebe. Rodiče odjeli lyžovat (A já vážně neposlouchal kam.) a můj brácha zůstával poslední dobou většinu času na koleji.
Dobře pro něj.
Špatně pro jeho zásoby chlastu, který jsem si stáhnul pro sebe.
Ušklíbnul jsem se a natáhnul se pro sklenici s karamelovým obsahem. Zlehka jsem si přihnul a zašklebil se. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť a většinu času jsem chlastal jen pro ty dokonale nemyslící stavy, který přicházely potom.
Ovšem dneska se mi nijak zvlášť nedařilo.
A fakt byl ten, že ani ta muzika vyřvávající z mý ložnice na plný koule ničemu nepomáhala, co?
„Docházej mi slzy, ale nechám bolest rezonovat, dokud všechno neumlkne. Nedokážu se udržet v realitě, ztrácím sám sebe. A Bože, všechno je tak dojebaný, jenže já necejtím nic. A ta prázdnota je těžší, než byste si mohli myslet."
