Pokud Kaiden Ashworthová měla nějaké skutečné sny, zůstaly pohřbené hluboko pod tíhou reality. Její život je zlatá klec plná luxusu a bohatství. Je dokonalou dcerou, zářnou studentkou a poslušnou přítelkyní Bradleymu Sorensenovi. A každý od ní očeká...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Před rokem
[Kaiden Mae Ashworthová]
Začátek tohohle školního roku byla zatracená tragédie. Bradley odjel na vysokou a od té doby už uplynuly šest týdnů. Šest podělaných týdnů, kdy jsem měla pocit, že se mu vzdaluju. Že mu přestávám rozumět.
Že jsem na všechno sama.
Ve škole jsem sice měla pár známých, ale zdálo se mi, že s odchodem Bradleyho jsem pro ně přestala být zajímává. To on v mém okolí udržoval populární lidi z téhle školy. To on mi zajišťoval přízeň a respekt ostatních.
A možná bych si to zvládla zajistit i sama, ale ve skutečnosti? Neměla jsem o to nejmenší zájem.
Nic z toho nebylo opravdové.
A já si nejspíš uvědomovala, že být to na mně, žila bych v tuhle chvíli úplně jiný život.
A ano... za tyhle myšlenky jsem se tak trochu nenáviděla.
Jenže jsem byla neustále pod dozorem. Bradley mi psal častěji než kdy dřív a já pořád docházela k jeho rodičům na pravidelné nedělní obědy. A ty mi tak trochu naháněly hrůzu hned z několika důvodů. Ten první byl rozhodně Killian, který se ke mně choval s větším opovržením než kdy dřív a nevynechal jedinou příležitost mě něčím nasrat... A já netušila proč. Ten druhý byl, že na mě manželé Sorensenovi vždycky měli spoustu otázek. Co jsem přes týden dělala, s kým jsem se vídala, jak moc času trávím učením a tak dál a tak dál.
Kdybych byla jen o trochu víc odvážná, myslela bych si, že mě kontrolují, jestli si bez Bradleyho příliš neužívám.
Ale popravdě řečeno tohle všechno šlo tak nějak stranou zhruba před dvěma týdny, kdy mi došlo, že se něco vážného děje s Eddiem, což byl můj nejvěrnější chlupatý parťák, se kterým jsem vyrůstala od svých šesti let. Dlouhodobě přestával mít zájem o hraní, špatně snášel delší procházky, málo pil a ještě míň jedl. Část toho jsem přičítala stáří, ale když jsem mu při drbání v kožichu našla na břiše několik bouliček, došlo mi, že je něco moc špatně.
Nejspíš jsem se neměla divit, když mu po důkladném vyšetření veterinář diagnostikoval rakovinu. Jenže já se totálně zhroutila.
Jeho místo bylo v mojí posteli, kde spokojeně pospával u mých nohou. Tam a ne kdekoliv jinde. Eddie byl nedílnou součástí mého života a já se prostě nedokázala smířit s představou, že o něj přijdu.
Což mělo přijít velice brzy.
Metastázy měl totiž rozlezlé prakticky všude po těle a jakákoliv léčba už byla podle všeho zbytečná. Dostal jen léky na bolest a já pokyn k tomu, abych přijela na uspání, až uvidím, že se to s ním horší.
