Double trouble✔️

32.

,,Mio!" muž praští do stolu a já se konečně proberu z mého transu. Vzhlédnu k němu.
,,Newt?" podívám se na něj, jakoby mi snad mohl říct jestli je naživu nebo ne.
,,Dva dny! Sedíme tu dva dny a jediný.." praští do židle a následně opustí místnost. Já opět skloním oči ke svým dlaním. Teď už čistým.
,,Pojď." vejde dovnitř mladší žena, která mě odvede zpět do mého provizorního pokoje. Lehnu si do postele a ona za sebou zamkne.

,,Mio." vejde dovnitř Tessa. Zvednu se do sedu a zvednu obočí.
,,Zjistila jsi něco?" zeptám se šeptem.
,,Ne o Newtovi." posadí se ke mě na postel.
,,Vymažou ti vzpomínky." ohlédne se do kamery. Neodposlouchává, ale vidí nás.
,,Ne!" Tess mě chytne za ramena.
,,Byl to můj nápad." zvednu na ní nechápavě obočí.
,,Došlo by k tomu tak jako tak. Potřebují tě, ale ne takhle. Potřebují Miu, oddanou Zlosinu." pootevřu ústa.
,,Takhle budu u toho. Věnuj mi teď pozornost, musíš mi věřit." přikývnu.
,,Řekni to." pokyne mi.
,,Věřím ti." zavrtí hlavou.
,,Věřím Tesse!" přikývnu.
,,Věřím Tesse." zoopakuji.
,,Říkej si to celou dobu, co se ti budou vrtat v hlavě. Zapomeneš na to. Zapomeneš na Newta. Zapomeneš kdo jsou tvoji kamrádi, kromě mě. A pak příjde den, kdy se odtud dostaneme. Tehdy ti řeknu větu, která tě přesvědčí o tom, že ti Zlosin vzal vzpomínky."
,,Věřím Tesse!" zoopakuji naposled nahlas.
,,Dostaneme se odtud, Scarlett. Slibuju." stiskne mi ruku. Pousměje se a odejde. Mě ukápne slza. Znovu zapomenu, kdo jsem.

***

Pár hodin na to, vejde do mého pokoje moje matka.
,,Pojď se projít Mio." kývne směrem k chodbě. Je mi jasné, kam tahle procházka povede.
,,Došli jsme k nevyhnutelnému závěru, kterému jsem se chtěla vyhnout." pokračujeme dál bílou chodbou. Já s ní nekomunikuju.
,,Od svých 4 let jsi věřila ve Zlosin. Koneckonců labyrint byl tvůj nápad. Tvůj návrh. Tehdy ti nevadilo poslat své kamarády na možnou smrt. Bylo to pro vysší dobro, najít lék."
,,Já jsem lék." připomenu ji.
,,Správně, Mio." zastaví se před dveřmi a mě dojde, že jsme na konečné.
,,Ale i v tom leží několik problémů. A proto potřebuji zpět dívku, která je ochotna je vyřešit." otevře dveře a pobídne mě ať vejdu dovnitř. Je tu lehátko a injekční stríkačka se žlutou tekutinou na stolečku vedle.
,,Nevzdoruj tomu." poradí mi. Zkousnu si ret, ale lehnu si do lehátka. Přilepí mi na spánky kovové předměty a mávne rukou. Podívám se tím směrem, za sklem jsou dva lidé. Tessa a nějaký doktor, kterého neznám.
,,Věřím Tesse!" řeknu si v hlavě.
,,Takhle to bude lepší." nakloní se ke mě Ava.
,,A pro koho?" natočím se na ní a podívám se jí přímo do očí.
,,Pro všechny. Ty a Tessa vyřešíte jak uzdravit všechny, ne jen svoje kamarády." pousměju se na ní.
,,Bude se ti pak lépe spát, když po vás konečně uklidíme váš svinčík?" stáhne obočí.
,,Vím o tom virusu, odkud pochází." překvapím ji touhle informací.
,,Zlosin si hrál na Boha a přitom vyhladil skoro celou planetu." na chvíli se odmlčím.
,,Tohle neděláš pro lidstvo, aby přežilo. Chcete zachránit hlavně sebe, nestaráš se o ostatní, takže mi tady nehraj na city. Nejsem sobecká, kdybych si jen na chvíli myslela, že doopravdy chcete pomoct všem, udala bych se už dávno." zavrtí hlavou.
,,Nezeptáš se mě proč jsem se neudala?" podívá se na doktora s Tessou a pak zpět na mě.
,,Protože si nezasloužíte žít. Ne potom, co jste udělali!" narovnám svou hlavu, zadívám se opět do stropu. Začnu si opakovat mantru, kterou mi Tessa řekla a doufám, že to doopravdy zabere. Jednou budu svobodná.
Ava už mi nic neřekne, píchne mi jehlu krku a vpustí mi do žil žlutou tekutinu. Zavřu oči a stále si opaluji: ,,Věřím Tesse." 

Jednou budu svobodná, jen ne teď.

Do minuty látka začne působit, citím jak mě opouštějí důležité vzpomínky.

flashback

,,Dobrý ráno!" pozdravím ostatní, když vejdu do jídelny. Je tu jen pár lidí, ostatní ještě spí.
Naberu si vajíčka a dojdu se posadit naproti Newtovi.
,,Co tak brzy?" zeptám se ho.
,,Nemůžu spát." přikývnu, že chápu.
,,Alby je tam sám." řekne. Sklopím provinile oči.
,,Jeden měsíc a budeš tam taky." řeknu z ničeho nic. Zvednu k němu pohled.
,,Co tady budu bez tebe dělat?" snažím se odlehčit téma, i když mě to tíží stejně jako jeho.
,,Dva roky." opět sklopím pohled k talíři.
,,730 dní."
,,Budeš na mě muset dát pozor!" usměje se na mě. Proč utěšuje on mě, když jen kvůli mě tam jede.
,,Tohle je špatně, je nám 15." zadívám se na lidi kolem.
,,Mio." řekne mé jméno Newt, aby upoutal zpět mou pozornost.
,,Proč se na mě nezlobíš? Proč se se mnou vůbec bavíš? Jak se můžeš kamarádit s někým, kvůli komu tě pošlou do možná smrtelného labyrintu?" podívám se mu do očí.
,,Pojď se mnou." kývne směrem k východu. Necháme naše nedojedená jídla na stole. Vyjdeme z jídelny, kde potkáme Chloe.
,,Hej, Chloe!" pozdravíme ji s Newtem najednou. Usměje se na Newta a kývne mu na pozdrav. Mě zcela ignoruje, což ale chápu, líbí se jí Newt snad od 10 let. Kdykoliv ji Newt věnuje jen špetku pozornosti, ostatní pro ní neexistují. Doslova.

Dojdeme do staré bojlerovny.
,,Scházeli jsme se tu jako děti, v noci, pamatuješ?" otočím se uprostřed místnosti, on mezitím zavře dveře. Přikývnu, že pamatuju.
,,Bylo mi něco mezi 5/6, když jsem vás poprvé potkal. Byl jsem vyděšenej, moje máma umřela na erupci, můj táta před ní. Se sestrou mě rozdělili, jediné co mi po nich zůstalo je tenhle prstýnek." vytáhne ho z kapsy a podá mi ho.
,,Když jsme se tady setkávali, bylo to jakobych získal svou rodinu zpět. Ty, Tom, Minho a další kluci." udělá pár kroků blíž.
,,Ano byl to tvůj nápad, labyrint. Ano, možná tam umřu. Ale věřím ti, znám tě pomalu celej svůj život. Chci najít lék stejně jako všichni, jinak bych tu nebyl. Jestli by to nebyl tvůj nápad, někdo by přišel s něčím jiným. A radši se budu zúčastnit experimentu, kterej vymyslel člověk, kterýmu bezmezně věřím." pousměju se. Vrátím mu prsten a on si ho schová zpátky do kapsy.
,,Ochráním tě, Newte, vždycky!" slíbím mu. Otočí se k odchodu, ale u dveří si to rozmyslí. Otočí se.
,,Víš je tu jedna věc, kterou chci udělat už dlouho, ale nevím jestli ji udělat." pohodím rameny.
,,Tak ji udělej, v nejhorším případě ji za měsíc zapomeneš." přikývne, že mám pravdu.
,,Je tu jeden problém." stáhnu obočí a dojdu k němu.
,,Jakej?" usměju se. Podívá se mi do očí.
,,Co když nechci zapomenout?" udělá krok ke mě, zhluboka se nadechnu. Dělí nás pouze pár centimetrů.
,,Já ti to připomenu." sjedu pohled k jeho rtům. Sama si svoje zkousnu.
Zvendu svůj pohled zpět k jeho očím. Skloní se a konečně spojí naše rty v jedny. Chytne mě rukama v pasu a přitáhne si mě k sobě. Stoupnu si na špičky a svoje prsty zapletu do jeho vlasů.
V břiše se mi rozletí ohňostroj. Usměju se do polibku. Newt si opře čelo o mé.

,,Měl jsem to udělat už dávno." řekne nakonec.
,,Jo, měl jsi." usměju se sama pro sebe.

Nikdy mi nedošlo, že k Newtovi chovám nějaké city. Teď zpětně si uvědomím, že tu byli příznaky, ale sama jsem si to nepřipouštěla. Kvůli Chloe.
,,Chloe!" vyhrknu z ničeho nic a odtrhnu se od něj. Newt se na mě nechápavě podívá.
,,Má na tebe zálusk! A já jsem strašná kamarádka!" prohrábnu si vlasy.
,,To má smůlu, já měl vždycky jen oči pro tebe." podívám se mu do očí. Povzdechnu si.
,,K čertu s tím, stejně půjdu za labyrint do pekla!" rychlím krokem se dostanu zpět k Newtovi. Stoupnu si opět na špičky a znovu ho políbím.

end of the flashback

,,Mio?" zatřese se mnou někdo. Otevřu oči a rozhlédnu se po místnosti.
,,Co se stalo?" zvednu se do sedu. Jsem na zemi a na mém bílém oblečení mám krev.
,,Šla jsi do laborky zanést vzorek krve subjektu A7 a po cestě jsi omdlela." zavrtím hlavou a nachám si od Tessy pomoc zpátky na nohy.
,,Jsem nešikovná, matka nebude ráda." zavrtím nad sebou hlavou.
,,Bež se převlíct, odeberu mu novou krev a zanesu to do laborky. Stejně jsem ti šla říct, že Ava potřebuje to heslo, které máš ve svém počítači." přikývnu.
,,Jdu na to." otočím se vydám se k mému pokoji. Převleču se a popadnu svůj laptop.

Projdu skoro celou základnou, když se konečně dostanu ke správné kanceláři. Zaklepu a čekám na vyzvání.
,,Dál!" ozve se z druhé strany dveří.  Vezmu za kliku a vejdu dovnitř.
,,Mami, nesu ti to heslo, promiň, že to tak trvalo." pousměje se a pokyne mi ať se posadím na židli neprotí ní.
Položím počítač na její stůl, otevřu ho a přihlásím se. Jiným heslem odemču složku, kde mám napsaná všechny hesla.
Když se tak stane, otočím svou obrazovku směrem k mamce. Ta si vybere, co potřebuju.
,,Děkuji, Mio." zadá heslo do počítače. Přikývnu a vše opět uzamču.
,,Teď musíme vyřešit náš problém s Odporem, nesmíme jim dát sebemenší šanci uspět." přikývnu.
,,Při poslendím zátahu jsme získali subjekt A7, můžeme ho vyslechnout, použít ho jako příklad pro ty, co se rozhodnout jakkoliv sabotovat Zlosin nebo kontaktovat jejich lídra a vyjednávat o jeho propuštění, můžeme ho vymněnit za někoho užitečnějšího. Jak znám mého otce, nenechá nikoho zbytečně umřít, zvlašť po tom, co naši vojáci zabili nespočet jejich." mamka jen přikývne.
,,Prober to s Tessou, vyhodnoťte, co je pro nás nejvýhodnější, pak se o tom pobavíme a dojednáme detaily." opět jen přikývnu.
,,Můžeš jít." vstanu a vyjdu z její kanceláře.

Tessu najdu v laboratoři.
,,Máme nový úkol." řeknu, ona se na mě otočí a přikývne.