"Tak, a tady bude tvoje komnata. Už tam na tebe čekají služky, které ti budou pomáhat se vším, s čím budeš chtít. A abych nezapomněl, tohle jsou Alexander a Ryan, jsou to strážní, kteří budou hlídat před tvými dveřmi. Žádné nebezpečí tady samozřejmě nehrozí, ale je to už dlouhodobým zvykem. Kdybys něco potřebovala, můžeš se jich taky zeptat." Podívala jsem se na ty dva. Ten nalevo, myslím, že Alexander, měl delší blonďaté vlasy a byl to spíš takový kámoš, než autorita. To mu ale samozřejmě nikdy neřeknu. Ten druhý byl vyšší, asi tak o hlavu a půl víc, než já. Měl nakratičko střižené tmavé vlasy. Měl velmi ostré rysy a celkově bylo vidět, že je namakaný. Ryana bych se i bála. Oba vypadali, že jim může být tak devatenáct, možná dvacet. Když Charles odešel, usmála jsem se na ně a chystala se odejít dovnitř. "Slečno?" Dokonce i hlas měl Ryan hluboký. "Ehm, ano?" Pořád se cítím divně, když mi někdo říká slečno, a ještě k tomu vyká. "Kdybyste cokoliv potřebovala, tak se nás klidně s Alexem zeptejte, jinak služky vám budou taky k dispozici. Ale nebojte, brzo si tady zvyknete." "Aha, děkuju. No, budu se snažit si tady zvyknout," zasmála jsem se. "A říkejte mi prosím jenom Emmo, a klidně mi tykejte," skoro až prosebně jsem jim nabídla. Alex se zasmál a ze srandy se mi uklonil. "Dobře tedy, Emmo, ale jenom, když nebude nablízku někdo z tvojí rodiny, nechcem mít pak problém u pána," řekl to hravým tónem, ale zajímalo by mě, jak moc je v tomhle ohledu strýček přísný.
"Tak dobře," usmála jsem se na ně a vešla jsem do mé komnaty přivítat se s mými "služkami".
ČTEŠ
Bodyguard✔
JugendliteraturAbych to vysvětlila, asi tak před týdnem nám přišel dopis s pozváním na Nový Zéland, kde má mamčin bratr, Charles, menší zámeček. Úplně nechápu, jaktože jsem o něm za celých patnáct let mé existence neslyšela. Matka o něm vůbec nemluvila, ale když p...
