"A vážně musím mít šaty? Nemáte tady nějaký džíny nebo sukni?" Při prohlížení šatníku jsem ovšem na žádné džíny nebo sukně nenarazila. Šaty byly sice krásné, a co mě překvapilo - i moderní, ale je to docela nezvyk, doma jsem chodila celý den v teplákách a vytahaným tričku. Anne s Mary se mi smály, protože tady bylo nosit šaty úplně normální. "Emmo, nic jiného kromě šatů tu nenajdeš, o to se pán postaral. Prý aby sis zvykala. Nakonec jsem i je přemluvila, aby mi tykaly, vždyť byly jenom o rok starší než já. "Zvykala na co?!" "No...ehm...prostě kdyby jste sem ještě někdy přijeli." Dál jsem to neřešila a nechala si od nich pomoct do šatů. Na to, jak vypadaly, byly docela lehké. Měly krásnou světlemodrou barvu, která ladila s mýma modrýma očima a moje blond vlasy tomu dodávaly elegantní a nevinný vzhled. "Páni, vypadáš fakt dobře! Vážně nenosíš šaty? Měla bys začít!" Na komplimenty holek jsem se jenom pousmála a vyrazily jsme dolů do jídelny. Další pravidlo, na které si budu muset zvyknout je to, že se mnou pořád někdo chodil, nikde to napsané nebylo, ale co mi holky vysvětlily, bylo naprosto nepřípustné, aby šel kterýkoliv vysoko postavený člen zámečku někam sám. Asi jde zase o nějaký dávný zvyk, protože pochybuju, jak mi už strýček naznačil, že by mě někdo za rohem napadl a zavraždil. I když nevím, bez urážky, jak by mi zrovna Anne s Mary pomohly.
"Ryane, mohl bys s Emmou do té jídelny zajít? Musíme s Anne ještě něco vyřídit ohledně šatů." A tak mě tam holky nechaly napospas přísně vyhlížejícímu sexy vojákovi. "Sluší ti to. Vypadáš...jinak." Trochu jsem se nad jeho poznámkou začervenala. "Hmm...Děkuju. Nejsem moc zvyklá nosit šaty, ale jak to tak vidím, nic jiného mi tady nezbyde. Už asi chápu, proč mi matka říkala, abych si nic nebrala. Musela si být jistá, že bych si místo šatů vybrala nějaké kalhoty," zasmála jsem se a Ryan se taky uchechtl. "Jestli ti vadí oblečení, tak si počkej na večeři, to bude teprv něco. Nevím, jak to máte v Anglii vy, ale tady se podává pět chodů, a na každý je předpis, jakým příborem se jí." Řekl to spíš jako srandu, ale i tak jsem se na něho vyděšeně podívala. Bohužel jsem se ho na to už nestihla zeptat, protože jsme právě vešli do jídelny. Ryan se mírně poklonil, protože už tam Charles byl a nasměroval mě na mé místo. Po dobu večeře jsem nakonec zjistila, že je to tu s příbory úplně jednoduché. Stačí brát vždy postupně ten krajní zprava. Vyčítavě jsem se koukla na Ryana a viděla, jak se snažil zakrýt úšklebek. Neúspěšně. No počkej, však ještě uvidíš...
Tak co?
ČTEŠ
Bodyguard✔
Novela JuvenilAbych to vysvětlila, asi tak před týdnem nám přišel dopis s pozváním na Nový Zéland, kde má mamčin bratr, Charles, menší zámeček. Úplně nechápu, jaktože jsem o něm za celých patnáct let mé existence neslyšela. Matka o něm vůbec nemluvila, ale když p...
