Bodyguard✔

>8<

Následující ráno a dopoledne bylo všude napilno. Všechny služky a kuchařky připravovaly jídlo a zdobily hlavní sál, kde se bude komat oslava. Skvělé bylo, že odpoledne jsme prý měli volno. S holkama jsme se domluvily, že si uděláme pokojové kino. Chvilku jsme se dohadovaly, co si pustíme. Nakonec Anne navrhla, že si pustíme film Zelená míle. Ani jedna jsme to s Mary neviděly, a tak jsme souhlasily. Jenže Anne nám samozřejmě opomněla říct že je to doják! A slovem doják myslím doják. Všechny jsme nakonec brečely jak želvy, možná až moc nahlas, protože k nám vtrhli Alex s Ryanem.

"Co se stalo?! Je všechno v pohodě?" Mary jenom ukázala na právě končící film a ti dva se nám samozřejmě začali smát. Po chvilce si ale přilehli k nám na postel, každý z jedné strany, takže jsem mohla schovat rudý obličej od pláče Ryanovi do hrudi. Objímal mě pažemi, zatímco Alex hledal nějakou komedii. Nakonec to bylo super odpoledne. Připadala jsem si jako doma s kamarádama.

Bohužel, večer se velmi rychle přiblížil a tak jsem právě stála před zrcadlem a prohlížela si šaty. Tentokrát byly červené, s malým rozparkem na pravé straně a trošku větším výstřihem, než na co jsem normálně zvyklá, ale celkový dojem byl decentní. "Páni, jsou vážně nádherný!" "Ty jsme vybíraly my!" prohlásila Mary a tvářila se hrdě. "Moc ti sluší. Ale teď už raději běž. Ryan tě tam dovede, my musíme ještě na skok do kuchyně." A tak jsem se vydala na chodbu vyzvednout Ryana. Když jsem vyšla ze dveří, okamžitě jsem zrudla pod jeho pohledem. Objevila jsem v něm něhu, jemnost a možná...potlačovanou touhu a nad tím jsem zrudla ještě víc. Nedivila bych se, kdybych byla červenější, než ty šaty.

"Tak jo, dál už dojdeš, sál je hnedka za rohem. Jo a ještě něco." Zvědavě jsem se na něho otočila a pobídla ho k dalším slovům. "Na toho kluka si dávej bacha. Místní smetánka si...no, jak to říct, prostě si o sobě myslí, ze jsou bohové, hlavně mládež." "A já taky?" Chvíli se na mě zamyšleně díval. "Ty si to můžeš dovolit. Jseš chodící bohyně!" zavtipkoval a jemně mě cvrnkl do nosu. Potom se otočil a odešel pryč, a já jsem se vydala na cestu do sálu.

***
Na tuto slavnost strýček dokonce objednal i živou kapelu, takže se odevšud linuly tóny písničky Alone od Alana Walkera hrané na elektrické housle, doplněné místy o flétnu. Když nás, jakožto svou rodinu strýček představoval, doufala jsem, že moc nerudnu, ale nakonec to dopadlo vcelku dobře. Nikdo se na mě nedíval příliš dlouho, jenom pár žen mi pochválilo šaty a účes, načež jsem jim to zdvořile vrátila, ale vesměs si mě nikdo nevšímal. Bylo tam sice pár mých vrstevníků, ale všechno to byli kluci, kteří se bavili spolu a já to nehodlala měnit. Nakonec jsem se ale úplně kontaktu nevyhla, protože si to ke mně mířil nějaký kluk. Mohlo mu být tak sedmnáct, víc ne, a působil tak, že se víc stará o to, jak vypadá, než o to, co se děje kolem něho. "Čau. Já jsem James." "Ahoj. Emma. Bavíš se?" "Hmmm. Teď už jo. Nechceš se jít projít? Třeba do zahrad? Začíná mi to tu lízt na mozek." Abych pravdu řekla, nechtělo se mi. Vypadal docela mile, ale neměla jsem z něho úplně nejlepší pocit. "Jasně, proč ne. Taky mě z toho začíná trochu bolet hlava." A cestou, když jsme se vydali k zahradám, uviděla jsem strýčka, jak na mě pokyvuje hlavou. Aha. Takže tohle je ten klučina, se kterým se mám bavit. No, ani jsem ho nemusela přemlouvat.