Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

Kapitola 54

Už jsou to čtyři dny, co beru ty léky, a vůbec to nezabírá. Astma mám pořád horší a horší.

Yato se pořád zhoršoval. Začínám mít o něj větší strach

Jsem z toho na nervy. ,,Kdy už to zase skončí..."

,,Yato, mám o tebe strach. Nehceš radši někam zase zajet?"

,,Ne nechci." Nebudu nikam jezdit.

,,Nebuď tvrdohlavej."

,,Nemůžu si pomoct." Kvůli mému stavu bývám hodně náladový a často se chovám zbytečně agresivně, vím to, ale nemám kapacitu na to to změnit.

Povzdechl jsem si. Co s ním mám dělat...

Protočil jsem oči.

,,Zvládneš dojít pro malou do školky nebo tam mám jít já?"

,,Zvládnu to." Aspoň se nějak zaměstnám.

,,Tak dobře. Kdyby něco, tak zavolej."

,,Jasně." Vzal jsem si boty a odešel.

Šel jsem se posadit na gauč. Je mi Yata líto. Jo, často se teď chová jak blbec, ale nemůže za to.

,,Ahoj Aimi, tak jaký to dneska bylo?" Obula se a vyšli jsme směr domů.

Za dvacet minut byli tady. ,,Aimi, ahoj."

Pozdravila se s Ryuuem. Šel jsem do kuchyně. Zničeho nic jsem přestal dýchat a přede mnou se objevila tma.

Z kuchyně jsem uslyšel ránu. ,,Co to sakra..." přišel jsem tam a uviděl Yata nehybně ležet na zemi. ,,YATO!?"

Nevím, co se se mnou stalo. Jediný, co jsem viděl, bylo to temno.

Zavolal jsem sanitku a snažil se Yatovi nějak pomoct.

Nechci odsud pryč...líbí se mi tady. Měl jsem pocit, jako by moje hlava usínala...

Nenenene. ,,Yato. Zůstaň se mnou.!" Ještě víc se vzdaloval a já se ho snažil nějak probrat.

Matně jsem slyšel nějaký hlas, ale v tu chvíli všechno ztichlo a já nevnímal už vůbec nic...

Sanitka přijela právě včas. Naložili Yata a odjeli. Zavolal jsem Mel, řekl jí, co se stalo, a poprosil, jestli by nešla pohlídat Aimi.

Za chvíli Mel přišla. Rozloučil jsem se s nimi a běžel do nemocnice.

Trvalo mi tak hodinu než jsem dorazil na místo. Šel jsem na recepci a poptal se.

Recepční: ,,Ovšem, pan Hajime je v prvním patře, pokoj 103."

,,Děkuji moc." a rozběhl jsem se k němu.

Doktor- ,,Dobrý den, vy jste od pana Hajime?"

,,Ano, jak je na tom?"

Doktor- ,,Teď je již stabilizovaný. Netrpí nějakými problémy se srdcem?"

,,Od dětství trpí jen astmatem."

Doktor: ,,Víte...pan Hajime dostal zástavu srdce. Zatím neznáme příčinu, pracujeme na tom."

,,Z-zastavu srdce?" Nemohl jsem tomu uvěřit.

Doktor: ,,Ano, nevíte, nestalo se mu to již někdy?"

,,On o těhlech věcech nemluví s nikým, ale jeho doktorka to bude vědět, dám vám na ni číslo."

Doktor- ,,Zatím můžete jít za ním, ale ještě se neprobral."

,,Dobře děkuji." Vešel jsem dovnitř. ,,Oh Yato..."

Od tý doby, co jsem se propadl do té tmy, jsem nevěděl vůbec o ničem. Až potom v jeden okamžik jsem měl pocit, že mi hlava zase naskočila.

Sedl jsem si k němu a chytl ho za ruku.

Cítil jsem vzdáleně nějaký dotek.

,,Proč mě nikdy neposlechneš."

Mluví to, ono to na mě mluví. Notaak prober se už.

Hladil jsem ho po vlasech.

,,Ryuu..."

Nadskočil jsem. ,,Yato?!"

Au. ,,Ne tak nahlas, prosím." Třeští mi hlava.

,,Jo...jasně...promiň. Mám, mám zavolat doktora? Asi, asi jo viď? Počkej chvi-chvilku."

Byl na mě moc rychlý. Vůbec jsem nevěděl, která bije.

Vyběhl jsem na chodbu. Díky bohu tam byl ten doktor, kterého jsem potkal. ,,Yato se probral."

Ryuu se vrátil...s doktorem? ,,Co se...stalo."

Doktor- ,,Dostal jste zástavu srdce, nejspíše z důvodu prudkého nástupu silného záchvatu astmatu a faktorů z okolí. Stalo se vám již něco podobného?"

Chvilku mi trvalo než jsem spracoval, co mi řekl a další chvíli než jsem byl schopen na to reagovat. ,,Když mi bylo...asi šestnáct."

Jen jsem tam tak stál a poslouchal.

Doktor- ,,A důvod byl?"

Momeeeent....,,Drogy...myslím."

,,Takže jste byl drogově závislý?"

,,Um...jo, hodně." Myslím...jo, asi jo, nevím, hlava se mnou nekamarádí.

,,A nyní jste čistý?"

A sakra. Omluvně jsem se podíval na Ryuua. Tohle vím úplně přesně.

,,Yato? Tys..." Nemohl jsem tomu uvěřit, že si dělá legraci...

,,Ne...nejsem čistý." Jsem takový hlupák.

,,O jakou drogu se jedná?"

,,V pubertě to byl heroin. Teď...extáze."

,,Ty...zbláznil ses?! To si děláš legraci..."

Doktor: ,,Musím podotknout, že extáze neměla žádný vliv na srdeční zástavu. Nechám vás tu."

,,Nekřič prosím..."

,,Jak nekřič?! Ty jsi normálně zase závislý mi chceš říct? Přemýšel jsi, co to může způsobit? Myslel jsi na Aimi?!"

,,Ryuu...bolí mě hlava. Nemůžu přemýšlet a tím, že křičíš mi zrovna nepomáháš."

Uklidnil jsem se. ,,Až ti bude líp, promluvíme si o tom."

Pardoon všem se hrozně omlouvám, že nic nevycházelo, ale vzhledem k tomu, že toho po nás ve škole chtěli hodně, vůbec jsem nestíhala a příběh pro mne opravdu není priorita. Alee doufám, že teď konečně čas mít budu, mám teď mega produktivní období, takže nějakou tu energii nasypu i sem.

Děkuji za pochopení. A adios u další kapitoly. :)