Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

22. kapitola

Vytryskly mi slzy. Pokývl jsem, že může pokračovat.

„Hmm~" Po chvilce jsem v něm byl celý a čekal na jeho pokyn.

Prohl jsem se v zádech. „Ach...prosím...pokračuj..."

Začal jsem přirážet, tím pádem jsem byl donucen pustit jeho ruce.

Jakmile se mé ruce uvolnily ihned jsem je obmotal kolem Yata.

Jinou reakci rukou jsem ani nečekal. Pomalu, ale jistě jsem přidával na rychlosti přírazů.

Vzdychal jsem čím dál tím hlasitěji a nehty zarýval do jeho zad.

Celým barákem se nesly naše steny..čím to je, že je tak dokonale úzký...

Cítil jsem, jak se blížím k vrcholu. Konečně si ulevím.

Zacukalo mi v něm a Ryuuovi viditelně taky...udělal se a já chvíli po něm.

Úplně vyčerpaný jsem spustil ruce na postel a vydýchával naší akci.

Vystoupil jsem z něj a lehl si vedle. „Jsem zvrácený...mám šílený nápad...ale počkám až si oddechneš."

„N-nápad?" Otočil jsem se na něj.

„Noo..." Já se nezdám.

„Co tě zase napadlo..." Bojím se, co to zase vymyslel.

„Co takhle mi jednou věřit." Podíval jsem se na něj.

„Já ti věřím." Ublíženě jsem se na něj podíval.

„No, tak mi nech si svůj zcela zvrácený nápad vyzkoušet." To byl hodně debilní slovosled vzhledem k tomu, co to bylo.

„No...tak dobře..." Nechápal jsem co tím myslí.

„Děkuju." Zvedl jsem se a vzal ze šuplíku zápalky a svíčku.

Nechápavě jsem ho pozoroval. „Co to děláš?"

„Uvidíš..." Já jsem vážně zvrácený.

„Dobře..." Stále jsem ho pozoroval a sledoval každý jeho pohyb.

Když jsem uznal, že je svíčka připravená přišel jsem k němu i s ní. „Co hodlám asi dělat?"

„Podpálit barák?" Uchechtl jsem se. Jen doufám, že to fakt neudělá.

„Ne, to fakt ne." Svíčku jsem položil na noční stolek a klekl si na Ryuua a dlouze jej políbil.

Polibek jsem s radostí přijal. „O co ti jde ty rošťáku..."

„To za pár vteřin zjistíš." Líbal jsem mu krk a ucho.

Sklousl jsem si ret a užíval si jeho péči.

Chvíli jsem pokračoval než jsem do ruky vzal svíčku. „Hm?"

„Co hodláš dělat?" Nechápal jsem ho.

„Bojíš se?" Podíval jsem se na něj a naklonil hlavu na stranu.

„Nemám důvod se bát, když jsi tu se mnou..." Řekl jsem upřímně.

„Super." Svíčku jsem nad jeho hrudí naklonil a nechal kapku vosku stéct dolů.

Trochu jsem sykl, když na mě rozpálená tekutina dopadla, ale pak jsem se uvolnil.

Udělal jsem to znovu a znovu...přitom jsem ho občas políbil na klíční kost.

Ležel jsem tam tak bezbranně. Vůbec jsem nevěděl, co bude následovat.