Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

Kapitola 52

V noci jsem se vzbudil s nepříjemným záchvatem astmatu. Sakra, kde je ta věc.

Vzbudilo mě něčí sípání. ,,Yato?"

Z šuplíku jsem vytáhl inhalátor a rozdýchal to. ,,Co?" Řekl jsem víc chraplavě než jsem zamýšlel.

Zadíval jsem se na něj. ,,Zvedej se."

,,Proč?" Co ho kouslo tak najednou.

,,Jedem do nemocnice. A ne, neberu jako odpověď."

,,Achjo, ale za mou doktorkou." 

,,Dobře, ale jedeme." 

,,A Aimi?" Moc se mi tam nechce.

,,Zavolám Mel, aby přišla."

,,Dobře." 

Oblékli jsme se, dali Mel instrukce a odjeli.

Dojeli jsme do nemocnice a šli za doktorkou. Bože, jak já tohle nesnáším.

,,Prosím tě, netvař se, jako bys chtěl všechny povraždit."

,,To není špatnej nápad." Ve dveřích do ordinace na nás vykoukla doktorka.

,,Jestli nepřestaneš, budu dělat, že tě neznám." Vešli jsme dovnitř.

,,Jsem nic jiného nečekal." 

Doktorka- ,,Noo taak Yato, dlouho jsem tě neviděla."

,,To jste určitě skákala rdostí."

Doktorka- ,,Sarkastický jako vždy. Tak jak jsme na tom?"

Hned jsem věděl, že řekne, že je v pohodě. ,,Každý den dostává horší záchvaty."

,,Bývalo to ještě strašnější."

Doktorka- ,,Tudíž se nám to zase zhoršilo. Jak ty záchvaty vypadají?"

,,Nedokáže si podat inhalátor."

Doktorka- ,,Dobře, dobře. Yato, poslechnu si tě, tudíž si odlož, prosím."

,,Ovšem." Jsem rád, že mám tuhle ženskou.

Jen jsem ho sledoval. Zdá se mi to nebo má mnohem vypracovanější břicho než dřív.

Dr.- ,,Ještě poslechnu srdce, však to znáš."

,,Jo, znám." Proč na mě Ryuu tak civí?

Dr.- ,,Záchvaty nejsou horší než byly dřív?"

,,Rozhodně ne, dyť posledně mě vezla sanitka."

,,Kdybychom zůstali doma, jak jsi chtěl, rozhodně by tě sanitka vezla."

,,Ale blbost." 

Doktorka nám předepsala prášky a vydali jsme se domů.

Ty prášky stejně nebudou pomáhat. 

,,Doufám, že ty léky budeš brát."

,,Joojoo." To určitě.

,,Neříkej, že tě budu muset hlídat."

,,Noo však mě znáš." Lhát mu nemá cenu.

,,No právě."

,,Nesnáším ty prášky, vždycky mi je po nich ze začátku blbě."

,,Prosím tě, už nejsi žádný malý kluk."

,,Noo...ono když týden zvracíš, tak to není úplně příjemný."

,,Však já se o tebe postarám." Řekl jsem přesládlým hlasem.

Snažil jsem se zamaskovat úsměv. ,,Budu protivnější než obykle."

,,Ooo to jde?"

,,Budeš mít možnost to zjistit."

,,A vůbec, kdy jsi chodil cvičit? Nemyslíš si, že cvičit v období, kdy máš problémy s astmatem je nebezpečný?"

,,Emm..." Nervózně jsem se podrbal na zátylku.

,,Ty si nikdy nedáš pokoj."

,,Už jsem takový no."

,,Neříkej mi, že si budu muset někoho najmout, aby tě hlídal." Vtipná to představa.

,,Coo? No to teda ne."

,,No já tě hlídat nemůžu."

,,Faajn, tak já to budu brát." Protočil jsem oči.

Jen jsem se usmál. Věděl jsem, že vyhraju.

Mezi tím jsme dorazili domů. Ryuu už mi hned mezi dveřmi rozkazoval, abych si vzal ty prášky.

,,A neodmlouvej furt."

,,Ježiši." Vzal jsem prášek a zapil ho. ,,Spokojený?"

,,Že váháš."

,,Pitomý astma."

Rozloučili jsme se s Mel a ještě jí poděkovali.

Začal jsem být celkem unavený.

,,Ty kráso, ono už je ráno."

,,fakt jo?"

,,Jdi spát. Já Aimi odvedu do školy /pozn. aut. jsem hodila trošku skok do Aiminý druhý třídy/"

,,Tak dobře." 

Snídani jsem mu dal do lednice a šel vzbudit Aimi.

Téměř okamžitě jsem usnul, ale moc dobře se mi nespalo.

Najedli jsme se, převlékli a vyšli jsme.

Po pár minutách jsem se vzbudil a potom zase usnul. To je fakt skvělý.

Nakoupil jsem ještě pár věcí a vydal se zpět domů.

Spal jsem nahoře, takže jsem ani Ryuua neslyšel přijít.

nechtělo se mi ho budit. Vypadal hodně unaveně. Dám mu hodinku a pak pro něj půjdu.

Probral jsem tak po 3/4 hodině a bylo mi hrozně.

Něco jsem slyšel. Řekl bych, že je vzhůru.

Zvedl jsem se z postele. Bože mě je zle.

Došel jsem nahoru. ,,Zůstaň v posteli, vedle sebe máš kýbl. Dal jsem ti ho tam, když jsi spal."

Jen jsem pokýval hlavou a jentatak jsem to stihl vyhodit do toho kýble.

Sedl jsem si k němu a hladil ho po zádech.

Jak já tohle nesnáším.

,,Lehni si. Donesu ti čaj."

Udělal jsem, jak mi řekl.

Přinesl jsem hrnek s teplou tekutinou. ,,Ještě něco chceš?"

,,Asi...ne." Musím vypadat fakt hrozně.

Usmál jsem se. Lehl jsem si k němu a objal ho. ,,Budu tu dokud zase neusneš."

,,...jestli vůbec."

,,Klidně ti zazpívám ukolébavku."

,,Štve mě to..." Je to omezující.

,,Neboj se. Bude to trvat jen chvíli."

,,No tak to doufám."