Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

28. Kapitola

Najednou jsem uslyšel pláč. Ne prosím, řekni, že ne...

Byl jsem u Aimi a utěšoval ji.

„Hmm..." Fakt brečí...sákryš.

Po půl hodině konečně usnula. Vydal jsem se zpět za Yatem. „Ty nespíš?"

„Ono, když taa malá bestie brečí tak to nejde." Řekl jsem upřímně.

„Nemluv o ní tak. Jestli jsi ji nechtěl, tak jsi to měl říct rovnou." Propálil jsem ho pohledem a vrátil se zpět do postele.

„Já to tak nemyslím, a ty to víš." Smutně jsem pronesl.

„Já vím, ale nelíbí se mi to, víš?" Otočil jsem se na něj.

„Chápu..."

„A nebuď smutnej. Pojď spát." Políbil jsem ho na dobrou nic.

„Jojo..." Nemohl jsem usnout.

Usl jsem hned. Doufám, že bude spát až do rána.

Když jsem viděl, že Ryuu tvrdě spí, zvedl jsem se a šel před barák pozorovat hvězdy.

Spal jsem celou noc. Vzbudil jsem se v šest ráno, protože Aimi začala brečet. Zvedl jsem se a šel s ní dolů, abych neprobudil Yata.

Následně jsem se do postele vrátil a rychle usnul.

Brečela asi hodinu. Když přestala, vrátil jsem ji do postýlky a tam i zůstal.

Spal jsem jak zabitý. Vstával jsem kolem osmé a šel hledat Ryuua.

Byl jsem u Aimi dlouhou dobu. Aniž bych si to uvědomil, tak jsem usnul.

Přišel jsem k dítěti, a co nevidím. Ryuu tam spí. „Ryuu, běž si lehnout do postele. Budeš celý rozlámaný."

„Hmm...nee. Nemůžu. Musím jí dát najíst." Protřel jsem si oči a pomalu vstával.

„Běž si lehnout, já to udělám." Vypadal hrozně unaveně.

„To je v pohodě. Už jsem stejně vzhůru." Je milý, jak se stará, ale jsem v pohodě.

„Ryuu vidím ty kruhy, co máš pod očima."

„To za chvíli zmizí. Úděl matek je se starat o dítě, i když jim je nejhůř." Pronesl jsem jako nějaký učitel a vzal si Aimi do náruče.

„Jo..takže i když budeš nemocnej a unavenej."

„Přesně tak."

„No tak to ani náhodou." Když bude fakt unavený, tak ho k tý posteli třeba přivážu.

„Je od tebe milý, že se staráš, ale zvládnu to." Dal jsem mu pusu na tvář a odešel od kuchyně.

„Stejně si půjdeš lehnout." Řekl jsem si pro sebe.

Připravil jsem lahvičku s mlékem. „Aimi vstávej. Máš tu snídani."

„Achjo." Šel jsem za ním a pozoroval, jak to dělá.

Přiložil jsem k jejím ústům lahvičku a koukal se, jak pije.

Sledoval jsem je a nevypadalo to tak komplikovaně.

„Chceš si ji převzít?" Vím, že tam stojí a sleduje nás.

„No já nevím..." Nemůže to být přeci tak těžký...

„Jen pojď." Předal jsem mu Aimi a lahvičku.

Všechno jsem od něj vzal a dělal to, co jsem viděl u něj. Sledoval jsem ji, jak pije a hypnotizuje láhev.