Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

17. Kapitola

Od toho incidentu v lese uběhly tři dny, Mel a Yato spolu moc nekomunikují, i když si ho Mel snaží spřátelit. Já a Mel se v lásce vůbec nemáme. Pokaždé, když nejsem Yatovi na očích, tak mě uráží a někdy dá i facku, ale už jsem si zvykl. Před Yatem se chováme jako přátelé, aby nic nepoznal.

Už jsem s ní strávil další tři dny. Vůbec se nebavíme, i když vidím, že ona by chtěla. Je to celkem v poho. Tedy, až na Ryuua, přijde mi trochu jiný, ale to je asi jen můj pocit.

„No tak Yato...omlouvám se ti. Přehnala jsem to a moc se omlouvám. Prosím...neignoruj mě..." Tři dny a pořád nic.

„Já tě neignoruju kvůli tomu...prostě se s tebou nehodlám bavit." Řekl jsem úplně bez citu.

„Ale už jsou to tři dny. Nemůžes se mnou nemluvit, když spolu máme bydlet. Ryuu řeknu mu něco." Jestli mi z toho nepomůžeš, tak si mě nepřej...pohrozila jsem mu pohledem.

„Já...myslím, že bys to snad mohl zkusit. Pokud se spolu nebudeme bavit, tak se tu za chvíli zblázníme." Naprosto jsem rozuměl jejímu pohledu. Lepší udělat to, co chce, než aby mě zabila.

„Ani mě nehne...nehodlám se s ní bavit. Mé poslední slovo." Proč ji sakra podpořil.

„Ale..."

„To je v pořádku Ryuu. Musíme mu jenom dát trochu víc času." Falešně jsem se na něj usmála.

„Jdu si zahrát na klavír, kdybyste mě hledali." S těmito slovy jsem odešel.

„Mel...myslím, že mu budeš muset dát víc času..." Znejistěl jsem, když se ke mně blížila.

Šla jsem k němu a hned, co to dořekl, jsem mu jednu vlepila. „Seru na dávání času...chci, aby se se mnou bavil hned a ty to zařídíš."

„Ale...když si jednou něco umane, tak už je těžké ho přesvědčit." Ihned jsem se chytl za bolavé místo a koukal do země.

„To mě nezajímá, prostě ho přesvědčíš a je mi jedno, jak to uděláš." Pohrdavě jsem se na něj podívala.

„Al-" Nestihl jsem ni říct a přistála mi další facka.

Dostal další. „Už jsem řekla a žádný odmlouvání."

„A-ano..." Sklopil jsem pohled. Bál jsem se, abych nedostal další.

„Tak je hodný." Nadřezeně jsem se usmála a sedla si na křeslo.

Jen jsem tam stál a nic nedělal. Neměl jsem odvahu jí odporovat. Podle toho, co mi Yato říkal, tak je schopná všeho. Třeba by řekla Yatovi nějaký lži a on by jí klidně mohl uvěřit...Byl jsem na dně.

Líbilo se mi, jak mě poslouchal. Ach ten Ryuu...jak on mi to ulehčuje.

Nesnáším ji. Nejhorší je, že jí musím sloužit. A když to dělá před Yatem, akorát se vymluví, že je to sázka, co jsem dal u toho lesa.

Strašně mě to bavilo. „A aby to vůbec bylo, jo?"

„A-ano..." Furt jsem tam stál a čekal, jestli po mně bude něco chtít nebo ne.

„Můžes si jít dělat svoje věci." Mávla jsem rukou na znak, ať vypadne.

Jen jsem kývl a odešel do svého pokoje. Jakmile jsem zavřel dveře, svezl jsem se po zádech a rozbrečel se. „Proč to musím zase snášet?" Tuhle otázku jsem si pokládal po každé, co mě zbila.

Zapla jsem si telku a koukala na zprávy.

Hrál jsem asi hodinu. „Asi se půjdu najíst." Sešel jsem dolu a vzal si z lednice jogurt.