Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

26. kapitola

Budeme teď asi vydávat trošku kratší kapitoly o cca. 800-1200 slovech. Bude tedy více kratších kapitol. Děkujeme za pochopení. :3

Už dva měsíce jsme spolu. Šílený jak ten čas letí.

Můžu říct, že jsem spokojený. Práce jde, vztah s Ryuuem je taky super. Ale nemusel by na mě řvát kvůli rvačkám...ale tak chápu to.

„Yatooo? Mohl bych s tebou na chvilku mluvit?"

„Haaai!" Šel jsem k němu. „No?"

„Víš, nevím, jestli budeš chtít, ale tak nějak jsem přemýšlel..."

„Ano?" Tak už se vymáčkni.

„Já bych si chtěl adoptovat dítě." Vychrlil jsem ze sebe.

„Aaam, jakože tu malou řvoucí ryčící nemluvící nevinnou bestii?" Dítě? To nedám.

„Ale prosím tě. Vždyť jsou roztomilý." Zasnil jsem se.

„Jo...a nenechají tě spát." A to je prý pravda.

„Budeme na to dva..."

„Ty se jen tak nevzdáš, co?" Povytáhl jsem obočí.

„Ne." Založil jsem ruce na hrudi.

Zasmál jsem se. „Achjo, tak fajn budeme adoptovat dítě." Rozložil jsem bezmocně rukama.

Rozzářil jsem se jako sluníčko. „Děkuju, díky, díky, díky." Skočil jsem mu kolem krku.

„Kriste pane tolik radosti." Skočil tak, že mi to podklouzlo na utěrce, co byla na zemi a my se k ní následně odporoučeli. A hádejte. kdo si zase narazil prdel?

„To si piš, že ano." Dál jsem ho objímal.

„Tak jo tak joo." Po pár minutách ze mě slezl a já se pokusil vstát. Marně. „Do prdele!"

„Promiň..." Podal jsem mu ruku, aby se mohl vytáhnout nahoru.

Pomoc jsem přijal a vstal. Ale ta bolest, co následovala... „Jau. Asi mámm zase kostrč v hajzlu." Skoro jsem nemohl chodit!

„Promiň. Příště se budu krotit." Pomohl jsem mu na gauč.

„Aalev pohodě." Jenže sezení bylo ještě horší. Tak jsem asi 5 minut hledal vhodnou pozici a konečně ji našel.

„Aaa když už s tou adopcí souhlasíš...nevadilo by ti, kdybychom si adoptovali holčičku?" Hladil jsem ho po vlasech.

„Holku?" Tyvado, tak tohle bude sousto.

„No, ano..."

„Am, proč ne kluka."

„No já nevím...holky jsou víc v klidu a nejsou tak divoké jako kluci...aaaa prostě...myslím, že by bylo pěkný tu mít i jinou opravdovou princeznu, ne?"

Přemýšlel jsem. „Hmm...tak jo. Ale chci, aby měla modrý oči."

„Beru!" Znova jsem se rozzářil a Yata pevně objal.

„Dob-ře." Má celkem sílu tyjo.

„Už se těším, až tu budeme tři." Asi se Yato začal celkem dusit. Držel jsem ho celkem silně. „Jee. Promiň."

„Díky...počkej jak tři?" Nezvládnu jedno natož tři.

„Ťuňťo, myslím tebe, mě a děcko." Cvrnknul jsem ho do čela.