Kapka naděje {Yaoi} - Dokončeno

33.Kapitola

Potom už si nic moc nepamatuju. Pokaždé když jsem se probral, do mě zase píchl to svinstvo.

Pořád se probíral. Kdyby byl hodnej, tak bych to nedělel, ale znám ho.

Sralo mě to. Probouzel jsem se docela často. Musel jsem mít rozpíchanou celou ruku.

Konečně jsme dorazili na místo, kde nás nikdo nenajde. Yata jsem si vzal do náruče a odešel s ním do skrýše.

Asi mi dal větší dávku, protože jsem spal jak zabitý.

Odnesl jsem ho do sklepa a tam ho přikoval ke zdi. Sedl jsem si naproti němu a čekal až se probudí.

Probudil jsem se v nějakým sklepení s okovama na rukách. „Co to-" Naproti mně seděl Ame.

„Princezna se nám probudila?"

„Já nejsem žádná princezna." Procedil jsem skrz zuby.

„Ale princezno...nebuď takovej." Usmál jsem se a přešel k němu.

„Neříkej mi tak." Co chce jako dělat? A proč jsem vůbec tady? A sakra kde to vůbec jsem?!

„A proč ne? Chceš mi snad tak říkat ty?" Dvěma prsty jsem mu zvedl bradu.

„Nikdy." Plivl jsem mu do ksichtu.

Přitáhl jsem si ho k sobě. „Tak poslouchej ty parchante. Teď jsi v mé moci, takže si s tebou můžu dělat, co chci. A být tebou bych mo neprotestoval, jinak to s tebou skončí špatně."

„Víš co....naser si." Zpříma jsem mu koukal do očí.

Psychopaticky jsem se zasmál. „Takže tohle sis vybral? Fajn..." Roztrhl jsem mu triko a došel pro bič.

To triko jsem měl rád. Sledoval jsem ho. Co to sakra... „To nemyslíš vážně..."

„Víš..." Pohladil jsem ho špičkou biče. „Ve vězení jsem měl dost času přemýšlet. A přišel jsem na to, že bez tebe nedokážu žít. To, že jsi s někým jiným mě drtilo. A když jsem přišel na to, že jsi se s ním...s tou ZRUDOU OŽENIL!" Dostal první ránu. „Scvokl jsem se z toho...musel jsem se dostat ven, abych si tě mohl získat zpátky...tolik lidí jsem zabil...všechno kvůli tobě. Chtěl jsem být na tebe hodný, abys se mnou žil...bok po boku...a ty? Ty mě tak akorát pošleš do háje." Další rána. „To bolí Yato...ničíš mi srdce, ale stejně tě chci..." Slzy mi tekly po mám šíleném výrazu.

Bil mě a u toho mluvil. Nevydával jsem žádné zvuky, jen jsem bolestně zatínal zuby. On se prostě zbláznil. „Jsi...šílenec." Další rána.

„Jen jsem se šíleně zamiloval do člověka, který mě nikdy milovat nebude...ale víš co? Já tě přinutím mě milovat."

„Zkus to..." Vypravil jsem ze sebe. Hrudník mi hořel bolestí, ale nehodlal jsem to na sobě dát znát.

„Už to zkouším. První krok splněn- unést tě a dostat tě, co nejdál od tvé rodiny." Pohladil jsem ho bičem po tváři.

„To jsi tedy hodně daleko od cíle." Řekl jsem.

Dostal ránu na tvář. „Ale neee...pomalu, ale jistě se do mě zamiluješ. Nic jiného ti totiž nezbývá. A o zrůdičku se neboj...ta na tebe zapomene stejně jako tvá dcera." Chytl jsem ho za vlasy a začal ho bičovat jako šílenec. U toho jsem se smál.

Bolelo to. Tak zasraně to bolelo. Hlavně ty slova bolela. Ty rány jsem po pár minutách přestal vnímat.

Po deseti minutách jsem přestal. Z té bolesti byl úplně mimo. Je mi ho líto, ale neměl zlobit.

Pustil mi vlasy. Koukal jsem na něj prázdným pohledem a v podstatě nevnímal. „Tohle ti nevyjde..."

„Jsme dost daleko od ostatních, aby mě zastavili. A až si tě vezmu, tak mě nezastaví už nic..." Olízl jsem si rty a pozoroval ho.

Vyjeveně jsem se na něj podíval. Celkem mě to probralo. „Jak jako..." Ne, že tohle nemyslí takhle.

„Myslím, že víš...posledně mi to nevyšlo, tak si to vynahradím."

Jen jsem na něj zíral. Nemyslí to vážně, že?