My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 22

„Oh, tak já tě dneska nebavím?" optá se skoro šeptem, přitom se ke mně nakloní, „tak já tě mile rád zabavím, Jungkookie."

„Ahh...Tae...zpo-zpomal trochu!" křiknu na něj zadýchaně, ale on se nad tím jen uchechtne a pohlédne na můj úplně rudý obličej.

„Copak se ti to nelíbí? Chtěl jsi zabavit," ušklíbne se na mě a pokračuje ve své činnosti. Nevím, jestli mě jen provokuje, ale já na tohle nejsem vůbec zvyklý, už mě bolí celý člověk a on na mě ani nebere ohledy.

„Tae, prosím...ahh, já už nemůžu..." Taehyung si povzdechne a konečně zastaví. Ohnutý v pase se to pokusím nějak rozdýchat, přitom se mi ale začne docela motat hlava, tohle byl výkon nad moje síly a bojím se, že po budíčku nevstanu z postele.

„Aish, myslel jsem, že když mě chceš nějak zabavit, tak vymyslíš něco normálního, ale proč zrovna běh? Proč běh, když jsem nikdy tak dlouhé tratě neběhal?!" zaburácím udýchaně a setřu si z čela kapičky potu. Poprvé mi to přišlo, jako hloupý nápad, potom se ale Taehyung rozběhl a já jsem tady nechtěl zůstat sám, tak jsem prostě běžel za ním, docela mě to i bavilo, ale to bylo jen do doby, než jsem to přestal zvládat. Hlavně, že Taehyung se dobře bavil.

„Heh, ty teda vypadáš, promiň mi to, ale ber to tak, že ses aspoň pořádně provětral, zasportoval sis, můžeš mít ze sebe dobrý pocit, huh?" pronese pobaveně a poplácá mě po zádech. Musím uznat, že jsem chtěl začít s běháním, protože sport jaksi postrádám a já měl v plánu něco dělat, ale spíš až někdy na jaro, nebo na léto, kdo by kdy řekl, že se takhle proběhnu během spánku uprostřed října, i když je tady ve snu prostředí docela jiné, hlavně je teplo.

„Uh, fajn...udělal jsem něco pro sebe, ale i tak, jako začátečník asi musím začít pomalu, a ne se hned hrnout do několika kilometrů, proboha," ceknu, když konečně popadnu dech a zpocené vlasy si odhrnu na stranu. Světlovlásek se nad tím zasměje, ale poté soucitně kývne hlavou na souhlas.

„Dobře, moje chyba," řekne s úsměvem, úsměv mu ale povadne, když zkontroluje hodinky, „kruci..."

„Co? Co je?"

„Klid, nic se neděje, jenom...budík ti zvoní za pět minut," pronese opatrně a nervózně se podrbe na zátylku. Mám takový špatný pocit, že to znamená obhajobu důvodu, proč mě nemůže uspat. Nastavím kamenný výraz.

„Je to pozdě, co? Nestihneš mě ukolébat," syknu. Taehyung si povzdechne a přemýšlí, co na to říct, ale přeci jen se ještě pousměje a poukáže na pařez kousek od nás.

„Ahh, počkej, můžeš se probudit sám, pojď si sem sednout," pobídne mě, ale tenhle plán mi nezní, jako plán, ještě jsem se sám neprobouzel a předpokládám, že to bude něco, co je třeba trénovat, pochybuju, že se zvládnu do pěti minut probudit. Posadím se na pařez, ale předem už se smiřuju s další fackou na tváři.

„Tak jo, co mám dělat?" optám se a Taehyung si klekne přede mě, aby mi viděl do očí.

„Tak jo, hlavní teď je, abys byl úplně zrelaxovaný a tvoje hlava byla úplně prázdná, takže zavři oči a pročisti si mysl, nemysli prostě na nic, vypusť všechno ven a vnímej jen můj hlas, dobře?" nejistě přikývnu a s hlubokým nádechem zavřu oči. Chvíli je ticho, slyším jen šumění stromů okolo, potom se ozve jeho hluboký hlas, který mi občas nahání i husí kůži.

„Pravidelně dýchej, uklidni svoje tělo i svoji mysl, vyprázdni hlavu," začne mi šeptat a já se pokusím ztratit ve své vlastní hlavě, pokusím se vnímat jen tmu, ticho a hlas Taehyunga, všechny myšlenky, které mnou probíhají se pokusím zastavit a prostě vypustit, do toho se uklidňuju pravidelnými hlubokými nádechy a zase výdechy.

„Cítíš, jak jsi uklidněný?" zašeptá Taehyung a já jen nepatrně pokývám hlavou, abych si uspořádanou atmosféru kolem sebe zase nenarušil, „dobře, tak teď mysli na jediné, mysli na to, že se máš probudit, přikaž si to, přikaž svojí mysli, že musí vstávat, snaž se probudit svůj mozek, jako by tohle byla noční můra a ty jsi chtěl utéct do bezpečí," začne mi šeptat trochu hlasitěji Taehyung a já se pokusím si stále dokola opakovat stejnou větu: vzbuď se!

Mám pocit, že to cítím. Začínám cítit, jak mi slábne tělo, jako bych tady doopravdy ani nebyl, cítím, jak si můj mozek začíná uvědomovat, kde je a kam teď musí jít. Nehty si skoro zaryju do stehen, skousnu si silně ret a moje víčka zkřečovatí, srdce se mi rozbuší, jako závod a jakmile ucítím tu správnou chvíli, otevřu oči dokořán s nadějí, že spatřím svoji ložnici.

Ale místo toho spatřím lesík zapadaný listím a napjatého světlovlasého mladíka klečícího přede mnou.

„Pořád jsem tady..." hlesnu tiše a zoufale svraštím obočí, když zaslechnu pípání budíku, rychle vytáhnu z kapsy svůj mobil, od kterého nepříjemný zvuk vychází, ale budík na něm nevidím, nemůžu ho vypnout.

„Kruci, to ten mobil nemůžu mít taky propojený? Jak to mám teď asi vypnout!" křiknu už docela naštvaně a vstanu z pařezu, i Taehyung si stoupne a naváže se mnou oční kontakt.

„To už by bylo moc výhod, nemyslíš?" uchechtne se.

„A co mám teď teda dělat?! Nevzbudil jsem se, ksakru!"

„Klid, Jungkookie, příště se ti to jistě podaří," mrkne na mě blonďák, než na mé tváři přistane silná štiplavá facka.

S ostrým nádechem otevřu oči dokořán a rozhlédnu se po své ložnici, kterou se stále line pípání mého mobilu. Rychle se k displeji natáhnu a vypnu zvuk, který tady řve už pět minut. Konečně je ticho. Ještě se na chvilku svalím do postele a promnu si svůj rozespalý obličej, na kterém mě ještě trochu pálí pravá tvář.

„Aish, nemůže být aspoň jemnější?" zaskučím si pro sebe polohlasem a po tváři se pohladím. Měl bych už ale vstát, sice normálně ještě ležím po probuzení tak pět minut, ale bohužel, těchto pět minut navíc jsem promeškal ještě ve snu, a to úplně zbytečně, protože jsem se stejně sám probudit nedokázal. Hmm, je to těžší, než jsem si myslel.

Odhrnu ze sebe peřinu, v tenhle okamžik mým nosem projede nepříjemný pach potu a já zakřivím svůj výraz nad pohledem na moje prosáklé tričko. Zapomněl jsem, že se ten běh na mě vlastně podepsal.

„Uh, takže zase sprcha...bezva, Jungkooku, už teď nestíháš," zabručím s protočením panenek a vyskočím z postele, abych se dostal rychle do koupelny a dál se nezdržoval.

Dobrý večer <33

No, tak jsem zjistila, že mám koronu, myslela jsem, že to bude bez příznaků, protože jsem na sobě nic necítila, no, jenže teď na večer mi vyskočila pořádná horečka, to tedy znamená, že nevím, jak to teď bude s vydáváním kapitol, budu se snažit vydávat normálně každý den, nebo aspoň obden, ale nevím, jak mi bude a jak mi to bude myslet.

Není to tak, že bych nebyla schopná sednou k počítači a napsat kapitolu, nejsem na tom nějak špatně...zatím :DD ale spíš jde o to, že budu nepoužitelná, co se týče samotného psaní příběhu, asi by ty kapitoly nebyly napsané úplně suprově, takže je možné, že některé dny vynechám, tak abyste s tím počítali <33

Jinak doufám, že vy jste zdraví, užívejte Silvestr a šťastný nový rok všem (za 6 a půl hodiny :DD)

btw. doufám, že jste na začátku kapitoly nemysleli na nic perverzního, protože už znám ty vaše zkažené dušičky xdd