Konečně vyjdu ven z tiskárny, dneska jsem toho měl vážně dost, takže na sobě začínám cítit pořádnou únavu, ještě, když je venku už tma. Prohrábnu si svoje černé vlasy a nasednu do svého auta, ještě že nemusím dojíždět autobusem, jako ještě nedávno, pochybuju, že by mi teď něco jelo.
Nastartuju a dám svoje vozidlo do pohybu, vyrazím směrem ke svému bytu a zapnu rádio, abych v tom tichu ještě neusnul za jízdy, to by asi nedopadlo úplně dobře.
Vracím se později, než jsem plně plánoval, teda já to neplánoval, to šéf mi nařídil, abych zůstal o dvě hodiny déle, ale to jsem myslel, že aspoň všechno stihnu dokončit. Neodjel bych, aniž bych nedotáhnul do konce všechny ty zakázky, je mi jasné, že zítra bych toho měl nad hlavu a asi by mě z toho praštilo, jak se znám.
Dojedu k semaforu a povzdechnu si, když mi zrovna blikne červená. No bezva, to tady budu ještě nějakou dobu stát, přitom už bych byl nejraději doma, osprchovaný a v posteli. Otráveně začnu poklepávat prsty do volantu a zrak zarazím do ostré červené barvy nade mnou.
Trvá to hrozně dlouho, skoro nemůžu udržet svoje oči otevřené, proto rychle zatřepu hlavou a zesílím rádio, abych se trochu probral, kupodivu poznám i tu písničku, proto si začnu s pousmáním prozpěvovat, jen abych zahnal svoji únavu a myslím, že se mi to i daří.
„Mm, tak dělej, ty slimáku..." šeptnu skrz zuby na červenou barvu svítící před autem.
Konečně se z červené stane oranžová a já už pomalu vyjedu, neboť v každé vteřině čekám konečnou barvu, ale leknutím se ostře nadechnu a sešlápnu brzdu, když uslyším zběsilé troubení a chvilku na to se přímo před mýma očima vybourají dvě auta, navzájem se úplně zmáčknou, jako staré plechovky, další dvě auta do nich ťuknou a zastaví o kousek dál, zatím, co já šokovaně vytřeštím oči a strachem si dlaněmi zakryju pusu.
Jsem jako v transu, po těle mi přebíhá pořádný mráz, a to všechno z hlavního důvodu – to vybourané auto poznávám – auto pana Yeona. Okno u řidiče je vysklené, takže vidím i jeho zakrvácený obličej a zavřené oči.
„Proboha...," hlesnu rozechvěle, rychle se odpoutám a vyběhnu ven ze svého auta, „p-pane Yeone!" křiknu a rozběhnu se ke dvěma sraženým vozidlům, z toho u jednoho užuž otvírám dveře, abych svého nadřízeného dostal ven. Přitom syknu, když si trochu říznu o kousek skla ze zbytku okna, to mi je v tuhle chvíli ale jedno, odpoutám muže za volantem a ze všech sil ho nadzvednu pod pažemi a vytáhnu na silnici.
Tohle vypadá zle, hodně zle. Všude je hromada krve a mě se z toho začne dělat špatně. Nikdy jsem v podobné situaci nebyl, nevím, co bych měl udělat jako první, abych ho zachránil.
„H-Haló, pane Yeone...proberte se!" je celý poškrábaný a otlučený a ani sebou nehne, mám hrozný strach mu kontrolovat puls, proto raději zakroutím hlavou a sáhnu si do kapsy pro mobil, ale ten tam není. Zamračeně si začnu prohledávat i zbylé kapsy, ale mobil nikde.
„Uh, ksakru! Zavolejte někdo sanitku!" rozkřiknu se po okolí, protože ostatní lidé kolem jen stojí a tupě přihlíží, místo toho, aby něco dělali. Já si zatím celý rozklepaný sundám mikinu, abych mohl alespoň zastavit krvácení u krku mého šéfa.
„N-Nebojte...budete v pořádku," šeptnu, abych přesvědčil nejen jeho, i když mě asi neslyší, ale i sám sebe. Rozechvělýma rukama mu omotám mikinu kolem krku, tak, abych ho moc neškrtil, ale zároveň, aby mu krev dál nevytékala proudem ven.
„jen klid, jen klid-..." zmlknu, když mi někdo položí dlaň na rameno a já se za dotyčným otočím. Jen na vteřinu zahlédnu tvář mladého kluka s blonďatými vlasy a velkýma tmavýma očima, když se na mě zamračeně zadívá a zatřepe se mnou.
„Hej, vstávej! Zbláznil ses?!" křikne a já nechápavě vytřeštím oči, protože jsem úplně mimo, do toho ještě začnou kolem mě zběsile troubit auta, jako pominuté.
„C-Co-..."
„Vstávej, sakra!" křikne mi přímo do obličeje znovu a vlepí mi pořádnou facku na levou tvář.
Zběsile otevřu oči a ostře se nadechnu, jako bych právě vyplaval z vody, a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem ve svém autě, mám puštěné rádio, kolem mě je krásně čistá a klidná silnice, nade mnou svítí zelená a všechno to podtrhává troubení aut za mnou. Byl to jen sen?
„Vždyť už jedu!" zařvu naštvaně, ale zároveň vyděšeně, protože ta nehoda se mi stále honí hlavou, a rozjedu se autem dál po cestě. Nutně musím někde zastavit, moje hlava je zaplácaná myšlenkami o tom, co se právě stalo. Musel jsem na minutku usnout, ale ten sen byl tak reálný – ta rána, bouračka, pan Yeon...
Zaparkuju na benzínce a vyjdu ven na vzduch, kde se s výdechem posadím na obrubník u travnatého okraje. Promnu si dlaněmi celý obličej a napiju se z láhve vody, kterou v autě stále vozím. Až teď si ale něčeho všimnu – moje ruka.
„Huh...?" mám na ni menší řeznou ránu v podobě tenké červené kratší čárky pod palcem, jako v tom snu, když jsem se řízl o sklo, ale tohle je skutečné. Vyděšeně si svoji dlaň prohlížím a znovu se napiju vody, tentokrát větším lokem.
„Jsem...vážně unavený, proboha, hodně unavený..." vydechnu rozechvěle a opřu se o svoje kolena, která k sobě přitáhnu. Kdo to vlastně byl v tom snu? Ten kluk, jako bych ho už někde viděl, ale nevím kde, v tom snu se mě snažil vzbudit, ale teď si říkám, že to klidně mohlo být jen moje podvědomí ztělesněné do toho mladíka, protože můj mozek jistě trochu vnímal to, že jsem stále na silnici.
Stejně je to ale zvláštní, hlavně by mě zajímalo, jak jsem přišel k té ráně, muselo to být někdy před mým usnutím, a pak se mi to vmísilo do snu, jako škrábnutí od skla.
„Jasně...má to vysvětlení, všechno má přece své vysvětlení," zasměju se pro sebe, naposledy se napiju a s nádechem nasednu zpátky do auta. Prospím se a bude zase dobře, ještě ale pro svůj vlastní klid vytočím číslo svého zaměstnavatele.
„Ano, pane Jeone? Potřebujete něco?" ozve se jeho klidný hlas a já si pro sebe oddechnu.
„Ahh, to nic, jen...potřeboval jsem se přesvědčit, že jste v pořádku."
„Ehm, proč bych neměl být? Jsem stále v práci," pronese trochu nechápavě, ale já s úsměvem zakroutím hlavou.
„To nic, neřešte to, dobrou noc," rychle mobil típnu, hodím ho na vedlejší sedadlo a s hlasitým výdechem zakloním hlavu. Všechno je v pořádku.
„Aish, měl bych jet," šeptnu si pro sebe a trochu víc klidný sešlápnu plyn a pomalu se vrátím na silnici, abych ještě dnes domů dojel a mohl se dostat do peřin.
Dobrý podvečer <33
Nezapomeňte, že budu tedy vydávat pravidelně KAŽDÝ DEN, takže zítra další kapitola zde <33
Děkuju všem, co jste začali číst a hlasovat a komentovat a všechno, jsem ráda, že dáváte tomhle příběhu šanci, strašně ráda píšu takové ty lehce fantasy příběhy, protože si tam můžu dát nějaká svoje pravidla, je to z mojí hlavy a prostě si to celé můžu vytvořit podle sebe, vytvořit si takový ten svět, ve kterém se těď budu držet, je to strašně super, proto mě i těší, že vás zatím prolog a první kapitola zaujali :33
Užívejte večer >< <33
ČTEŠ
My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ
Fanfic[dokončeno] Jeon Jungkook měl vždycky vcelku živé sny, ale tentokrát je něco jinak. Jeho sny jsou mnohem živější než kdy dřív, a taky nebezpečnější. Najednou je těžké rozpoznat, co je realita a co jen fantazie, v tuhle chvíli si ale tyto dva světy n...
