My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 21

Sedím na dřevěné houpačce zavěšené za pevnou větev velkého rozrostlého stromu zdejšího lesíku. Listy kolem mě jsou zbarvené do žlutých, oranžových a červených barev, je celkem dost teplo a jasno, stačí, abych zaklonil hlavu, paprsky, jež se prodírají skrz koruny stromů mě docela zaslepí. S pousmáním se dám do houpavého pohybu, pevněji stisknu lanka, která houpačku drží zavěšenou a sleduju, jak se začnu pomalu přibližovat a zase vzdalovat výšinám. Takhle jsem se snad naposledy bavil, když mi bylo šest, to bylo ještě s mámou, chodívali jsme do parku a já jsem měl nejraději houpačku. Tohle místo mi moje vzpomínky vrací, vrací mi ten příjemný pocit bezstarosti.

„Nejsi na houpačky trochu starý?" zasměje se hluboký hlas kousek ode mě. Pootočím hlavu na pravou stranu a projedu svým pohledem světlovlasého mladíka stojícího opřeného o kmen stromu, jehož větev drží moji houpačku. Ruce má složené na hrudi, jednu nohu pokrčenou, ač je ale v lesíku, oproti mně je stále oblečený celkem elegantně.

„No a? Jsem ve snu, můžu si dopřát trochu dětské radosti, ne?" ceknu s úsměvem a víc houpačku rozhoupu. Taehyung se pro sebe opět tiše zasměje.

„Ale jo, proč ne. Hmm, ale podívejme, od Vánoc jsi přešel na začátek podzimu, tomu říkám skok," pronese. S pousmáním přestanu houpat nohama a nechám se, abych začal pomalu ubírat na rychlosti. Teď už zůstanu těsně nad zemí s mírným pohupováním, dokud někdo nechytne lanko, což zapříčiní náhlé úplné zastavení.

„Huh? Co je, chceš se taky pohoupat?" uchechtnu se, když se střetnu s tmavýma očima Taehyunga, jenž byl právě tím, kdo houpačku zastavil.

„Ne, to fakt nechci, já jen...teď vypadáš vážně šťastně," řekne mírným tónem. Pousměju se a seskočím z houpačky, přitom pode mnou zašustí napadané zbarvené listí.

„To proto, že jsem. Doufal jsem, že se mi zase bude zdát něco podobného, jako včera, chtěl jsem něco, kde zase budu moct hodit za hlavu všechno a být na chvilku zase-..."

„Dítětem?" skočí mi do toho Taehyung a já se na něj nejistě otočím. Má jedno obočí pozvednuté a čeká na moji odpověď. Se zamračením sklopím hlavu k zemi.

„Sám sebou. Měl jsem na mysli být na chvilku zase sám sebou," šeptnu docela důrazně a nohama prohrábnu hromadu listí, pod kterým se mi zcela ztrácí boty, jaké množství je po lesíku napadáno.

„Hmm, aha," řekne jednoduše světlovlásek a přijde ke mně blíž, „takže to, že máš prázdnou hlavu a nemusíš se zabývat starostmi, je pro tebe být sám sebou? Spíš si myslím, že právě před svou pravou osobou utíkáš, Jungkooku, ale tohle není místo, kam bys chtěl dobrovolně utíkat," mrkne na mě a mě po zádech přeběhne mráz. Nelíbí se mi, jak mluví, nechci, aby mi připomínal riziko tohohle místa. Nejistě se zakousnu do rtu a dlaní si protřu paže, protože mám pocit, že se trošku zvedl studenější vítr.

„Co ty můžeš vědět, jaký jsem, když jsem sám sebou?" ceknu rozrušeně a Taehyung se s pousmáním podívá na oblohu, kde se začnou černit mraky.

„Pravda, u tebe se to těžko odhaduje, ale utíkání před starostmi to opravdu není, kdybys byl sám sebou, Jungkookie, tyhle sny bys neměl. Můžu tě ujistit, že ti pomůžu najít sebe, aby ses na tohle místo už nikdy nedostal, ale to bys musel trochu chtít a nespoléhat na to, že tady ti bude lépe, když rozhodně nebude," pronese a přiblíží se až ke mně.

Zachvěju se chladem, když na moje holé paže začnou dopadat malé kapičky deště, stejně tak na moje tričko, kde po sobě zanechají jen malou stopu. Vzhlédnu k obloze, opravdu už není slunečná, jako ještě před chvílí, naopak, mraky jsou najednou hrozně tmavé a déšť nabírá na intenzitě.