My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 37

Tisknu k sobě paže a přecházím z jedné strany na druhou. Silný mrazivý vítr mi vklouzává pod tričko, pohrává si s mými vlasy a schválně mi je sfoukává do obličeje, abych byl ještě víc dezorientovaný, než už si připadám.

Nevím, co mám teď dělat, jsem na střeše nějakého obrovského paneláku a jiná cesta, než ta dolů tady nevede. Děsí mě takhle výška, děsí mě vítr, který se do mě opírá takovou sílou, jako by mě chtěl vytlačit přes okraj a shodit dolů.

Jsem promrzlý, osamělý, zmatený. V tuhle chvíli bych udělal cokoliv, abych se odtud dostal, klidně i skočil, jen abych dál nebloudil plochou střechy. Když ale nakouknu přes hranu, zatočí se mi hlava z té obrovské výšky, pomalu ani nevidím až na zem, zbytek se mi ztrácí v mlze. Zaklepu zubama a popojdu dozadu – dál od okraje.

„Jungkooku!" vítr ke mně donese hluboký hlas, jenž oslovil právě moje jméno. Rozechvěle se otočím za dotyčným a spadne mi kámen ze srdce. Opět tam stojí – ten mladý světlovlásek – nejsem tady úplně sám.

Ani nijak nad ničím nerozmýšlím, hned se rozeběhnu k němu a padnu mu do náruče. Pevně se na něj natisknu a ucítím menší příval tepla, když mě jeho paže obejmou.

„Tae...kde to jsme, co se tady děje..." vydechnu a zvednu k němu zrak, jako malé ztracené štěňátko, které je štěstím bez sebe, že našlo někoho, kdo ho ochrání, zároveň má ale stále strach, co s ním teď bude. Taehyung mě pohladí po tváři a posadí se se mnou ke komínu. Ani teď se ho ale nepustím, zůstanu na něj natisknutý.

„Ššš, to nic, jsi teď hodně ve stresu, ta noční můra s tvým nadřízeným...nejspíš tě to hodně zasáhlo, je normální, že se ti teď zdá tohle, strach je pěkný zmetek, to já moc dobře vím," pronese klidně. Jsem teď moc rád za jeho přítomnost, ať se mi zdá cokoliv, on dokáže stále působit, že je vlastně všechno v pořádku.

Vítr mě opět nepříjemně ovane a já se rozklepu zimou, Taehyung si toho naštěstí všiml, hned ze sebe sundá svoji bundu a oblékne mi ji. Vmžiku se mnou rozleze trochu toho tepla a pocitu bezpečí, ale Taehyung má teď holé ruce.

„Nebude ti zima...?" sice jsem mohl čekat, že neřekne pravdu, jen aby mi mohl bundu nechat, ale přijde mi, že tenhle úsměv, kterým mě povzbudil, byl upřímný a rozhodně ten blonďák nevypadá, že by mrzl.

„V pohodě, mě není zima, nikdy mi není zima ani horko, prostě...nejsem člověk jako ty, ale to ty už víš, hmm? Tak se o mě neboj a pěkně si tu bundu nech," zní tak upřímně a mile, až mě to dělá spokojeným, ani mě už tolik netrápí, že jsem na střeše nějakého mrakodrapu a kolem mě panuje silný mrazivý vítr.

„Jungkookie, chtěl jsem s tebou mluvit o tom včerejším snu, byli jsme v Brazílii, pamatuješ? Pak ses mi na chvilku ztratil v davu a...už jsme se znovu nesetkali, zmizel jsem, takže jsem pochopil, že ses probudil. Ty ses probudil sám od sebe?" položí mi otázku a já si hned vybavím večer v Riu de Janeiru, kdy jsem vypadl z průvodu a ocitl jsem se sám v tmavé ulici. Byli tam ti pavouci...

„Já nevím...prostě jsem se probudil, když už jsem přestal zvládat situaci," přiznám. Do teď je mi z té představy špatně, tyhle sny mi zůstávají v mysli, jako opravdové vzpomínky.

„Jakou situaci?" vyzvídá dál a teď i trochu vážně světlovlásek, ale mě se o tom nechce mluvit. Nechci si to ještě víc připomínat, ale nejspíš se mě Taehyung neptá jen tak pro srandu králíkům, možná je to i důležitá informace, ale možná taky ne.

„Uh...napadli mě pavouci...strašně moc pavouků, lezli mi úplně všude a já jsem byl doslova v obřím pavoučím obalu..." šeptnu s nakrčeným nosem po vylíčení mého posledního zážitku z Brazílie. Už nikdy tohle nechci zažít, myslel jsem, že je po mně.