Je už kolem sedmé hodiny večerní, konečně jsem byl propuštěn z práce...teda ne doslovně, jen mám konečně odpracováno, pro dnešek, a můžu se tedy projít s Jiminem po parku. Nakonec jsme si stejně ještě zavolali, Jimin prý končí už dřív, takže mě počká, ale i když jsem dorazil na místo určené, zatím jsem tady stále sám.
Moje ruce už začínají nabírat nafialovělou barvu, to proto, že už je celkem zima, hlavně teď večer, kdy už je venku šero a ani ty slabé podzimní paprsky slunce mě nemohou zahřát. S povzdechnutím začnu přešlapovat na místě, přitom se mi po výdechu u pusy vytvoří dobře viditelná bílá pára, která se ovšem vmžiku rozplyne a zmizí.
Rychle zkontroluju čas, ale už nebylo třeba, někde kousek ode mě se ozve tenčí hlas, jenž zvolá moje jméno.
„Jungkooku!" otočím se tím směrem a usměju se na přicházejícího mladíka menšího vzrůstu, s delším šedým kabátem, tenkými černými rukavicemi na rukách, ve kterých drží dvě papírové misky s horkým jídlem, usmívá se taky a do oříškových očí mu spadají světlé vlasy.
„Ahoj, Jimine, konečně, myslel jsem, že nepřijdeš," zasměju se, když konečně dojde až ke mně, než ale odpoví, vecpe mi do rukou jednu z papírových misek s horkými nudlemi a hůlkami položených v nich.
„Promiň, je celkem zima, napadlo mě, že když si sníme ramen, bude to lepší, tak jsem ho šel ještě koupit, samozřejmě jsem nestíhal," uchechtne se omluvně, ale já s pousmáním mávnu rukou a nadechnu se vůně dobrého jídla.
„Ahh, to nevadí, nečekám dlouho."
„Mm, to je dobře, bál jsem se, abys třeba neodešel, ale psaním textovky bych se ještě zdržoval," pronese a společně se vydáme směrem přímo za nosem po cestičce místního parku, který teď na podzim hraje všemi barvami, i když, teď v tom šeru by to člověk skoro nepoznal, navíc je i celkem vlhko z deštivého odpoledne, takže bych tomu „podzimní krása" úplně neříkal.
Jimin je ještě o dva roky starší, než jsem já, proto to nebyl úplně spolužák, jen chodil na stejnou školu a většinu času jsem trávil s ním, možná i proto, že jsem těch kamarádů moc neměl, maximálně tak čtyři, ani s nimi už se ale nebavím, odcizili jsme se hned po maturitě. Jimin je jediný, s kým jsem zůstal v kontaktu, ač i mezi námi už to není, co bývalo, jak už jsem říkal, je to tím, že už si každý žijeme tak nějak po svém, navíc, on má tu přítelkyni.
„Jak se má vlastně Chaeyoung, Jimine?" optám se na jeho partnerku, on hned spolkne horkou dávku ramenu a s úsměvem se zahledí někam nad sebe.
„Mm, má se fajn, tedy po psychické stránce," zamračím se a starostlivě se na menšího mladíka zadívám, snad tím nechce říct, že je nějak nemocná.
„A po fyzické? To už ne?" Jimin zakroutí hlavou, ale hned na to se zasměje a usrkne si další várku nudlí, ze kterých se ještě stále kouří.
„To ani ne, holt těhotenství není úplně příjemná záležitost...po té fyzické stránce teda," zazubí se a drcne do mě ramenem. Vykulím oči nad tou zprávou, kterou jsem ani za nic nečekal, málem se i zadusím svým jídlem, naštěstí mě Jimin poplácal po zádech a obdaroval mě zasmáním.
„Oh, počkej, počkej...ona je těhotná?! Vy čekáte mimčo?" vydám ze sebe radostně a Jimin na to jen začne přikyvovat, jde vidět, že on sám má z toho velkou radost, no, ani se nedivím, bude to jeho první dítě, musí to být skvělý pocit být brzkým tátou.
„Jo, je v pátém měsíci, už i víme, že čekáme holčičku," usměje se hrdě Jimin. Usměju se, ale hned na to do něj nejistě dloubnu prstem.
„Moment, ale to jsme se ještě viděli...před pěti měsíci, proč jsi mi to neřekl?"
„No, bylo to pořád takové čerstvé, cokoliv by se mohlo ještě snadno pokazit, chápej, nechtěl jsem to takhle rozkřikovat, ale teď už o tom mluvím snad všude, jsem na to hrozně pyšnej, víš? Prostě...cítím se teď o něco víc dospěle než předtím, už na sobě cítím takovou tu rodičovskou zodpovědnost," přizná a já musím jen souhlasit, je mi jasný, že se takhle cítí, je to takový další level života, taková nová etapa, člověk má najedou na bedrech dítě, vlastní rodinu, a vlastně i o něco víc stresu. Takže Jimina i obdivuju, já bych se do toho asi teď nepouštěl.
„To tě úplně chápu, Mine, a hlavně ti to moc přeju. Jméno už víte?"
„Heh, no...ještě tápeme, znáš to, rodičovské dohady, ale nejspíš to bude Seungi, Chaeyoung ji chce pojmenovat po své mamince," odpoví a já se pousměju.
„Seungi je krásné jméno."
„Jo, to je. Mm, ale Kooku, to tady mluvíme jen o mě, mě by hlavně zajímalo, co tak najednou? Do teď jsme se viděli jen v restauraci, a to naposledy před měsícem, nečekal jsem, že se budeš chtít projít po parku, má to nějaký hlubší význam?" optá se a trochu do mě drcne. S povzdechnutím pozvednu rameny a do koše, kolem kterého zrovna jdeme, vyhodím prázdnou misku od ramenu.
„No, nemám teď moc času, jsem rád, že přijdu domů a můžu si jít lehnout, protože teď i nějak špatně spím, ale...Jin mi přikázal procházku, možná má ale pravdu v tom, že bych si měl provětrat hlavu," vysvětlím a Jimin s pousmáním pokývá hlavou.
„Ahh, to chápu, no, je to pravda, občas trochu čerstvého vzduchu neuškodí, hele, nemusíme tady kráčet dlouho, stačí ti třeba do osmi? Nebo devíti? Ať se dostaneš brzo do postele."
„Uh, no, když už jsem tě vytáhnul, klidně tady můžeme být déle..."
„To neřeš," mávne rukou Jimin a taky vyhodí misku do koše, „stejně to mám domů kousek, nemusíme tady být dlouho, nechám to na tobě," s pousmáním tedy přikývnu a zkontroluju čas.
„Tak dobře, dáme ještě tak hodinu a potom půjdeme?" Jimin přikývne a chytne mě kolem ramen, ač se musel trošku víc natáhnout, pořád jsem přeci jen vyšší. Jsem rád, že mám za kamaráda právě jeho.
Dobrý večer všem <33
Můžu se jen zeptat, jestli vám nebude vadit, když budu vydávat později, třeba právě kolem sedmé nebo osmé večer?
A přeju krásný zbytek dne :33
ČTEŠ
My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Jeon Jungkook měl vždycky vcelku živé sny, ale tentokrát je něco jinak. Jeho sny jsou mnohem živější než kdy dřív, a taky nebezpečnější. Najednou je těžké rozpoznat, co je realita a co jen fantazie, v tuhle chvíli si ale tyto dva světy n...
