My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 45

Probudím se vcelku brzy, je teprve šest hodin ráno, touhle dobou bych byl jistě ještě rád za trochu spánku, teď bych si i mohl pospat, když nejdu do práce, ale jen, co mě Taehyung uspal, abych měl posledních pár hodin před ránem klid a mohl se potom probudit hezky sám, jsem se dost převaloval a probouzel ještě několikrát. Nejspíš za to mohlo to bolavé stehno.

Odkryju ze sebe peřinu a nohama došlápnu na podlahu. Moje stehno je naštěstí obvázané ještě ze snu, bál jsem se, abych se neprobudil se zakrvácenou postelí, ale ač jsem se několikrát brzy ráno budil, byl jsem ještě dost líný a ospalý na to, abych to kontroloval.

Opatrně se zvednu a rychle se chytnu stolu, protože už jsem cítil nepříjemné táhnutí v okolí rány a nejspíš bych to neustál. S povzdechnutím se dobelhám až do koupelny, kde se posadím na zaklaplý záchod a obinadlo si začnu postupně sundávat.

„Aish," syknu si pro sebe, když se dostanu k části, kde je obvaz lehce přilepený k ráně a s každým pokusem o sundání mě kousanec zaštípe. Sice to už tolik nekrvácí, ale zahojený to taky není a já sám nejspíš budu raději, když si mě nějaký doktor prohlédne a řekne, že je to v pořádku, dá mi na to něco hojivého a pošle mě klidnějšího domů.

Akorát nemám auto, a i kdybych měl, neodvážil bych se sednou za volant s bolavou nohou a riskovat, že se ještě vybourám.

S povzdechnutím vyhodím špinavý obvaz do koše a dokulhám pryč z koupelny, chytnu po svém mobilu a posadím se na židli u kuchyňského stolu. Chvíli čekám, až se nakonec dočkám hlasu člověka, kterému jsem se snažil dovolat.

„Co je, Kooku? Nemůžu moc mluvit, mám tady práci, potřebuješ něco důležitého?" optá se mě ve spěchu a já letmo pohlédnu na svůj kousanec na stehně.

„Taky tě zdravím, Jine, a chtěl jsem se zeptat v kolik končíš, potřebuju odvézt do nemocnice."

„Cože?! Co se ti stalo?" ozve se hlasitě z druhé strany a já se pro sebe uchechtnu, jak se najednou začal starat.

„Uh, to neřeš jen...," zamyslím se a vzpomenu si na to, co mi poradil Taehyung, „...jen mě pokousal pes a já bych rád, kdyby si mě někdo prohlídnul, jen pro jistotu, chápeš."

„Jungkooku, jsi doma a tebe pokousal pes?"

„Šel jsem vynést koš do popelnice a střetl jsem se tam s nějakým čoklem, ale dobrý, už si ho tam někdo odchytil, ale rád bych jel za těmi doktory, mohl bych tě teda poprosit?" optám se a doufám, že už se mě Jin nebude na nic vyptávat, už teď se do té lži začínám zamotávat.

„Aish, tak vydrž, je to moc zlý? Končím až ve čtyři...anebo víš co? Počkej, domluvím se s Yeonem, na chvilku by mě snad pustil-..."

„Ne!" křiknu rychle, protože to poslední, co bych chtěl, aby pan Yeon musel řešit zase svého neschopného pracovníka, který má být doma, protože je nemocný, ale místo toho potřebuje, aby ho bratranec někam odvezl, nechci, aby si o mě, bůhví co, pomyslel, „nehoří to, Jine, nic to není, jen chci vědět, že v tom nemám infekci, ale do čtyř to vydržím."

„Jsi si jistý? Hele, nebyl by to problém, v nemocnici jsme za chvilku..."

„Jo, to sice jo, ale...ještě bys na mě musel přece čekat a odvézt mě zase domů...um, to mi připomíná...nechceš mi i pomoct přivést auto? Nevím, jestli chci, aby zůstalo do konce týdne na tom parkovišti..."

„Jasně, víš co? Po té čtvrté pro tebe přijedu, pojedeme do té nemocnice, pak tě odvezu domů, ty mi dáš klíče od tvého auta, já ti ho ještě dneska večer přivezu a zítra si pro auto zajedu autobusem, stejně pojedu k mámě," usměju se. Jsem rád, že je tak ochotný tohle pro mě udělat.

„Jo, děkuju moc, hyung, budu tě teda čekat," uculím se.

„V pohodě, nemáš zač, zatím se měj a...aspoň si to nějak zchlaď nebo zavaž, jasný?"

„Jasný, měj se," rozloučím se s ním a típnu hovor. Mobil pohodím na stůl a na chvilku se zaposlouchám do toho náhlého ticha, najednou ve mně ale hrkne, když moje oči spadnou na kalendář zavěšený na zdi u kuchyňské linky.

„Co-... Zítra už je svátek?!" vyhrknu a rychle vstanu z židle, párkrát syknu při bolesti pulsující mi ze stehna, když se rozejdu ke kalendáři a poté si šokovaně prohrábnu ještě rozcuchané vlasy. Málem jsem na to úplně zapomněl.

„Zítra je ta schůzka s Lisou..." hlesnu si pro sebe a zapřu se o linku, abych nestál celou váhou na zraněné noze. V tom případě ale doufám, že se do zítra nějak zotavím, nepotřebuju vedle ní kulhat, jak postřelený osel.

***

„Hmm, jste si jistý, že to je kousnutí od psa?" optá se mě už asi po páté doktor, jenž si prohlíží moji ránu na stehně a nechce se mu věřit, že by mi tohle udělal pes, dost možná se mu to nezdá i kvůli tomu otisku, pes takové zuby přece nemá, ale bylo by to hodně blbé prozradit, že mě vlastně pokousal člověk.

„Ano, byl to nějaký...divný pes, asi nějakej tulák..."

„Zavolal jste doufám policii, aby ten pes nezranil ještě někoho," pronese doktor a já rychle přikývnu na souhlas.

„Samozřejmě, ten pes už je...nejspíš odchycený, touhle dobou určitě."

„No dobře, jinak, vypadáte v pořádku, i ta rána se už teď začíná hojit, krev jsme vám odebrali, kdyby něco, dáme vám vědět, ale žádná infekce v tom nejspíš není. No, teď vám to zašiju, zavážu, nezapomeňte si obvazy měnit a stavte se ještě do lékárny, předepíšu vám, čím si to budete mazat, aby vám to nehnisalo," seznámí mě doktor kompletně se situací a já o něco klidnější se vším souhlasím. Jsem rád, že se na mě ten sen nepodepsal úplně, nejspíš se na tom podílí i ta oranžová látka, kterou mi Taehyung píchl.

„Dobře, děkuju."

***

Vyjdu z nemocnice a sednu k Jinovi do auta. Konečně to mám za sebou, teď můžu být klidný nejen já, ale i Taehyung. Ještě zkontroluju čas a zjistím, že jsem v nemocnici strávil jen nějakou půl hodinku, ani ne, venku už je ale docela šero, vlastně skoro tma.

„Ahh, ještě jednou děkuju za odvoz, hyung," pousměju se na bratránka. Co já bych si bez něj počal. Připoutám se, aby mohl pomalu vyjet, a ještě jednou pohlédnu na mobil, na kterém mi bliká nová zpráva, teď už mám čas si ji přečíst.

„Oh...píše mi Lisa," šeptnu a Jin po mě letmo hodí pohledem.

„Hmm? Co píše?"

„Jestli platí ten zítřek a kdy a kde se sejdeme..." nevím proč, ale zase se mi divně svírá žaludek, řekl bych, že je to nadšení, že jsem tak moc natěšený, ale ve skutečnosti je to docela jiný pocit, je to takový...špatný pocit.

„Tak ji odepiš, však jsi to nezrušil, jdete někam, ne?" optá se Jin a zatočí k hlavní silnici.

„Jo, to jo, ale...co jí mám napsat?"

„No, co by, napiš, že to platí, že se potkáte třeba v parku, nevím, okolo třetí odpoledne? Ale počítej, že bude všude zavřeno, takže venku strávíte třeba tak maximálně čtyři hodiny, možná ani to ne," poradí mi bratránek. V tom případě by bylo lepší jít až na večer, bude to i lepší atmosféra.

Rychle naťukám odpověď v podobě souhlasu, že se tedy potkáme v parku u soch kolem páté hodiny večer. Odešlu zprávu a s výdechem mobil schovám do kapsy. Měl bych si nachystat nějaký scénář, něco, co budu říkat, protože tam budeme sami a nejspíš bych to měl být hlavně já, kdo bude navrhovat téma na konverzaci a tak podobně, stejně je mi z toho ale nějak divně, jako by mi snad moje podvědomí naznačovalo, že tohle není ta správná cesta.

Raději zaženu nežádoucí myšlenky a otočím hlavu k oknu, abych se nějak zabavil a nemyslel na zítřejší večer.

Zítra kapitolka nebude, mám sraz s pár lidmi a domů se vrátím nejspíš později, takže pochybuju, že ještě něco stačím napsat

Jinak si užijte večer, některým přeju dobré ráno a pondělí si tedy taky užijte <33