My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 40

„Ne, ksakru! Jeone Jungkooku, opovaž se!" křikne na mě Taehyung a ze zoufalství začne mačkat snad všechna tlačítka na ovladači, jen aby se nějak zachránil, ale marně. S šibalským úsměvem pošlu jeho hrací postavu k zemi a na obrazovce se rozsvítí už asi po osmé výhra pro moji postavu. Musím sice uznat, že Taehyung vyhrál jednou, což bylo asi jen štěstí, ale jinak je v tomhle vážně špatný.

„Aish! Tohle děláš schválně..." vydechne se zakřiveným nosem a opře si hlavu o gauč, o který jsme opření zády. Zasměju se a naberu si z misky hrst sušeného ovoce, abych se trochu posilnil po tak namáhavém souboji.

„No co, já už jsem vytrénovaný, pravidelně jsem chodil hrát k Jiminovi, když jsme byli na střední," vysvětlím s úsměvem. Přijde mi vtipný, jak se Taehyung dokáže vmžiku urazit, jako malé dítě, jenom kvůli prohrám, ale vlastně bych neměl nic říkat, to já jsem tady ten dětinský, aspoň podle slov toho blonďáka, ale možná bych si to mohl konečně přiznat – rád utíkám do představ, ve kterých nemusím nic řešit, nemám žádné problémy a už vůbec neprožívám něco, jako je stres z práce nebo osamělosti.

„Uh, myslel jsem, že to já jsem tady ten všeuměl, který je dobrý vlastně ve všem," uchechtne se Taehyung a odloží ovladač vedle sebe na zem, já se posadím na gauč a spokojeně sleduju výhru na obrazovce televize.

„Hmm, přece bych tě nestvořil tak, abys byl lepší ve videohrách," zasměju se. Taehyung se posadí vedle mě a nějak moc se ke mně natáhne, až na chvilku zadržím dech, jak moc je jeho obličej blízko. Nejdřív nevím, co plánuje, ale poté ucítím jeho prsty, jak pomalu začaly přejíždět po mých bocích, a tak mě lechtat.

Vyprsknu smíchy a začnu se kroutit, jako žížala, když Taehyung přidá na intenzitě a nejspíš mě neplánuje šetřit.

„N-Ne! Tae...ah, dost!" vydám ze sebe skrz smích, ale vypadá to, že on se dobře baví. Rozhodně nemíní přestat a já už ucítím na krajíčku mých očí slzy. Vždycky jsem byl hrozně lechtivý, pamatuju si, jak mi tohle pravidelně dělal Jin, když jsem mu v něčem lhal, nebo jsem mu nechtěl něco říct, poznal to a tohle byla jeho účinná zbraň, jak to ze mě dostat.

„Heh, tvoje slabina, huh?" zasměje se Taehyung mezi tím, co mě stále lechtá a já už začnu dělat všechno proto, abych se dostal z jeho spárů. Začnu kolem sebe kopat nohama a utíkat pryč z gauče, ale Taehyung si mě pokaždé stáhne zpátky, abych jen tak nevyklouzl.

„T-Tae, prosím! Už...už dost!" vyjeknu vyřízeně a vší silou se od něj odtáhnu, ale nevšiml jsem si, že jsem na úplném okraji gauče. Hlavou napřed přepadnu a nejspíš by to byla pořádná rána do zátylku, kdybych se střetl s podlahou, naštěstí se to nestalo. Taehyung mě leknutím pohotově zachytil a vyměnil naše pozice, abych spadl na něj a nic si neudělal.

„Uh, jsi v pohodě?" optá se mě šeptem a já krásně ucítím jeho dech ovoněný sušeným ovocem, protože jsem svým obličejem těsně nad tím jeho. Nohy máme oba dva stále nahoře opřené o gauč, já se pažemi zapírám o jeho hrudník, abych na něm úplně neležel a trochu šokovaně zírám do jeho očí.

„J-Já jsem v pohodě, ale ty jsi? Nepraštil ses kvůli mně?" optám se bojácně, protože je mi jasný, že to byl pád přímo na zadní stranu hlavy. On se ale naštěstí usměje a zakroutí hlavou v nesouhlas.

„Nepraštil, jsem celý, a i kdyby, víš, jak to mám," mrkne na mě a já se pro sebe tiše uchechtnu.

„Oh, no jo...nic se ti stát nemůže, huh?"

„Přesně tak, zato tobě ano, vážně ses nebouchl?" optá se mě starostlivě a odhrne mi pramínky vlasů z čela. Úplně mi došla slova, jsem jako omámený tím pohledem, zírám přímo na jeho tvář, jež je od té mé jen pár centimetrů. Je mi teď najednou hrozně trapně, už teď cítím, jak se červenám, obzvlášť, když si uvědomím, že na něm stále ležím nalepený.

„Uh...v-vážně dobrý a...asi bych měl...slézt," vydám ze sebe a svalím se z něj na podlahu. Rychle vytáhnu z kapsy svůj mobil a zkontroluju čas. Vůbec bych si teď nestěžoval, kdybych už musel vstávat, potřebuju se trochu odreagovat, je mi nějak divně, nějak divně mě tlačí v břiše, jako při nervozitě nebo studu, přitom teď nemám důvod se takhle cítit, netuším, co se se mnou děje.

„Mm, vstávám za patnáct minut..."

„Už? Myslel jsem, že do práce nejdeš," pronese Taehyung poté, co se vyškrábe ze země do stoje. Nejistě se na něj pousměju a posadím se na gauč.

„Mám na sedm doktora, Jin mě tam objednal, nejspíš...kvůli tomu, co jsem mu prozradil," vydechnu sklesle, protože mi to stále zní, jako by ze mě můj bratranec dělal blázna, přitom blázen nejsem, právě teď sedím v obýváku mého snového spasitele, hraju s ním videohry, přitom spím. Tohle ale nikdo nepochopí.

„Řekl jsi mu o těch snech?" nejistě na blonďáka pohlédnu a promnu si prsty, ani vlastně nevím, jestli jsem to měl někomu říkat, třeba to mělo být tajemství.

„Um, jo...řekl, ale...uh, neměl jsem to říkat?"

„Oh, to ne, klidně to řekni, komu chceš, ale...asi ti úplně neuvěří, víš?" Tohle už bohužel vím, nemá smysl se svěřovat ani nejbližšímu, když mě hned chce poslat k doktorovi. Povzdechnu si a sklopím hlavu ke svým nohám, ale ucítím teplou dlaň na svých zádech a po zvednutí zraku se střetnu s usmívajícím se Taehyungem.

„No tak, hlavu vzhůru, mě se můžeš svěřit s čímkoliv, klidně si i postěžuj na tyhle sny, prostě cokoliv, jsem tady pro tebe stále, jasný? Máme přece společně tvoje starosti řešit, aby ses těch snů zbavil, jak se jich chceš zbavit, když budeš dál všechno tutlat v sobě? Jen...buď ke mně se vším otevřený, ano?" řekne to tak jemně, až mě to pohladí po duši. Usměju se a odvážím se mu padnout do objetí.

„Jasně...děkuju moc."

„Ahh, nemáš vůbec zač, teď si lehni, opři si hlavu o můj klín, za patnáct minut tě uspím bez problémů, hmm?" přikývnu, položím se do jeho klína a spokojeně zavřu oči, když ucítím jeho dlaň v mých vlasech, chvíli mě hladí, už teď upadám do spánku, ale ještě stihnu něco zamrmlat.

„Mm, nechceš zase zpívat?" optám se tiše.

„Heh, s radostí, Jungkookie."

Dobrý večer <333

Nah, proč to tak utíká, už zase 40. kapitola... :(((

No, už by se mohlo začít něco víc dít mezi Taekook, ne? :DD

Mělo, mělo, ale ještě je třeba vyřešit Kookieho "HeTeRoSeXuALiTu" ;))