My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 32

„Oh, tohle vypadá dobře, úplná brazilská košile," vydechnu uchváceně a přiložím si košili na ramínku k tělu, abych měl nějakou představu, jak to na mě asi bude vypadat. Jsem rád, že mě Taehyung vzal opravdu do obchodu, abych si mohl vybrat něco nového na sebe. Otočím se na něj a pohledem ho pobídnu k názoru na volnou bílou košili s vlajkou Brazílie na kapsičce, není to ale úplná košile, je hodně pružná a příjemná na dotyk.

„Jo, to k tobě sedí, běž si to zkusit," pobídne mě, i když ne úplně živě, přijde mi, že ho to tady docela nudí, uznávám, že už se v tom všem oblečení přehrabuju skoro půl hodiny, ale nemůžu si pomoct, je tady tolik krásných věcí a já si musím vybrat jednu.

„Jejda...asi už jsem otravnej, že?" optám se opatrně s nevinným pousmáním a on nad tím protočí očima a obdaruje mě trochu přehnaně velkým úsměvem.

„Ne, Jungkookie, všechno je naprosto v pořádku, běž si to zkusit a jdeme na tu zmrzlinu," vydechne, přitom se pokusí působit klidně a v naprosté rovnováze, ale stejně jde na něm vidět, jak by nejraději hmátl po první košili a šel pryč. Jen se pro sebe uchechtnu a odejdu do zkušební kabinky.

„Jo, tohle je i dobrá velikost, asi si koupím tuhle," zvolám na Taehyunga čekajícího za dveřmi kabinky, zazubím se pro sebe, když zaslechnu nadšený oddech.

„Ahh, výborně! Tak to sundej a jdeme," pobídne mě s větší dávkou života. Nebudu ho už trápit, tohle si nezaslouží, byl tak hodný a vzal mě sem, nemůžu se mu teď odvděčit zdržováním se ve vybírání hader, stejně se mi tahle košile líbí, byla by škoda ji nevzít.

Vyjdu z kabinky a košili podám blonďákovi, aby ji mohl zaplatit, neboť já teď platit nemůžu, i kdybych chtěl, protože nemám kouzelnou peněženku jako on a nemám u sebe teda správnou měnu, ale jen několik wonů.

„Teda ale nečekal bych, že budeš takový nákupový nadšenec," uchechtne se mladík vedle mě a já k němu zvednu hlavu. Hned ji ale zase sklopím a povzdechnu si nad tím. Tohle není věc, na kterou bych byl nějak pyšný, spíš naopak.

„No...jen, co se týče oblečení, jinak nenakupuju rád, ale...to je tajemství," šeptnu a Taehyung se na mě nechápavě podívá.

„Co je tajemství, že nenakupuješ rád?"

„Ne, že rád nakupuju oblečení," vysvětlím s nakrčenými rameny.

„Proč? Však je to normální věc, nebo ne?" optá se mě opět mladík, ale já to takhle nevidím. Nemyslím si, že je to u kluka normální. Holky jo, vím, že rády nakupují, obzvlášť oblečení, ale ještě jsem se nesetkal s klukem, který by se hned hnal pro novou mikinu, boty, nebo tričko.

„Já nevím, je to taková dámská záležitost..."

„Oh, počkat, počkat, a to jsi jako vyčetl kde, hmm?" optá se mě poté, co mi stoupne do cesty, abych se na chvíli zastavil a pohlédl mu do očí. Vypadá to, že se trochu mračí, ale ne naštváním, nebo otravou, ale nepochopením. Trochu mě z toho pohledu zamrazí.

„Uh, no...nikde, ale je to přece jasný-..."

„Jungkooku, nic na tom není, dobře? Není v pravidlech, co je dámská a co pánská záležitost, prostě dělej, co tě baví bez ohledu na to, kdo se na to víc hodí. A jestli se bojíš nějakého výsměchu nebo podobné věci, tak ti rovnou říkám kašli na to, nikomu nic není do tvých koníčků, ano?" řekne rázně a zadívá se mi hluboko do očí. Tohle mě zahřeje u srdce, je to hezké, jak se mě zastává a když vidím, že to myslí vážně, to poznám na očích, je mi ještě líp. Usměju se a opět trochu červený přikývnu.

„Jasně. Děkuju, tohle...mě celkem dost povzbudilo," přiznám s uchechtnutím a konečně se usměje i Taehyung, pohladí mě po rameni a poukáže na košili ve své náruči.

„Nemáš zač, no, pojďme to už zaplatit, ať si to můžeš zase obléct," pobídne mě mile a já s tímhle rozhodně souhlasím.

***

S Taehyungem procházíme ulicemi a centrem města už nějakou dobu. Je vcelku horko, proto máme za sebou nejen pár zmrzlin, ale i skvělou brazilskou limonádu s mátou, třešněmi, ledovými kuličkami a docela širokým černým brčkem. Připadám si, jako v létě na dovolené, ani by mě nenapadlo, že vlastně spím skoro na konci října a zítřejší deštivý den vstávám do práce. Nelíbí se mi ta představa, že odtud za pár hodin odejdu, proto na to raději ani nemyslím.

„Ahh, je to tady tak krásný, i když už mě docela bolí nohy," zasměju se a otočím se na Taehyunga, jenž právě pije svoji limonádu a rozhlíží se kolem sebe. Po tom, co ale řeknu, ke mně vrátí zrak a pousměje se.

„Můžeme si někam sednout, jistě tady bude nějaké místo na sezení," obeznámí mě a rozhlédne se kolem sebe, aby se pokusil najít nějakou lavičku. Nakonec přeci jen na něco ukáže. Je to pěkná dřevěná lavička pod velkým stromem a vedle menšího rybníčku s bílým zábradlím.

„Oh, toho jsem si ani nevšiml," uchechtnu se a už dojdu k lavičce, na kterou si se světlovlasým mladíkem sedneme. Konečně můžu vydechnout úlevou, moje nohy toho mají dost za sebou, už od doby, co jsme přijeli, jsme vlastně stále v pohybu.

„Heh, ty vážně nic nevydržíš," zakroutí si pro sebe hlavou Taehyung a já se nad tím zamračím. Mu se do snadno říká, jestliže byl vytvořený už se všemi vědomostmi, jistě má už od samého počátku i nekonečně mnoho energie a síly, není to přece obyčejný člověk, je můj živoucí výplod fantazie.

„Tohle jsou lidské problémy, Taehyungu," ceknu pobaveně a s pousmáním na chvíli zakloním hlavu a zavřu oči. Kolem mě zpívají ptáci, je to pocit, jako bych byl v přírodě, člověk by ani nepoznal, že je uprostřed rušného města. Ucítím na svém čele letmé poklepání, které způsobily Taehyungovy prsty. Donutí mě to oči otevřít a pohlédnout mu do obličeje.

„A já jsem pes, nebo co jsem, že nerozumím lidským problémům? Hmm?" optá se mě s pozvednutým obočím a zapře se lokem těsně u mě, aby mi byl trochu blíž.

„Ne, jen...myslel jsem to tak, že tohle jsou problémy zcela obyčejným a nekouzelných lidí," vysvětlím s uchechtnutím a na oplátku poklepu na čelo jemu. Přivře oči, jako by si mě měřil, jako hladový had, který si měří svoji kořist ke spolknutí, on teď vypadá stejně, jako hroznýš nebo kobra.

„Mám to brát jako urážku nebo kompliment? Jsem zmatený, Jungkooku," sykne těsně u mého obličeje, až donutí moje tělo zareagovat obalením mojí kůže korkem a červení. S menším pousmáním mu upiju z kelímku limonádu a odvážněji nakrčím ramena.

„Ber to, jak chceš, jen říkám, že nejsem tak neobyčejný, jako ty," Taehyung se pro sebe uchechtne a oddálí se ode mě, usrkne z brčka a zadívá se svýma hořkýma očima někam do dály před sebou.

„To by ses divil, jak neobyčejný jsi, Jungkookie, jestli chceš důkaz, rozhlédni se kolem sebe, jsi v živém snu. To nemá jen tak někdo, vlastně necelých půl procenta, stále si připadáš obyčejně?" optá se mě se zasmáním a já se nad tím na chvíli zarazím. Tohle mě nenapadlo a má svým způsobem pravdu, už to, že jsem tedy, mě dělá někým jiným, než je většina lidí, ale stejně bych to neobyčejností nenazýval, spíš...zvláštností.

„Mm, když to říkáš," pronesu pobaveně a ramenem do něj lehce drcnu.

„Tak mám nejspíš pravdu," zazubí se na mě a já se zakřeněním přikývnu.

„Jasně, ty máš totiž vždycky pravdu, nikdy se nemýlíš," mrknu na něj a on se zasmáním přikývne a dopije poslední zbytek limonády.

„Ahh, učíš se rychle, Jungkookie."

Zdravím <33

Mějte pěkný a klidný večer <33