My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 39

Procházím našim náměstím pod světlem z lamp, neboť už kolem panuje podvečer a šero nejen kvůli pozdní hodině, ale i deštivému počasí. Studené kapičky padají z nebe jako pominuté a přidávají na intenzitě. Všichni kolem mě chodí schování pod svými deštníky, nebo pod kapucemi, ale já mám na sobě jen tričko, ve kterém jsem šel spát a ani na sobě nemám kalhoty, jen spodní prádlo, jako bych se prostě zvedl z postele a šel se projít po náměstí.

Vím, že jsem zase ve snu, proto asi necítím stud, když kolem lidí procházím polonahý, spíš se soustředím na tu zimu, jsem úplně promáčený a promrzlý, že kolemjdoucí ani nevnímám. Stejně mi přijde, že si mě nevšímají, jako bych byl neviditelný, nikomu nepřijde zvláštní, jak tady chodím.

Zaklepu zubama a víc obejmu sám sebe, abych se nějak zahřál, sleduju svoje bosé nohy, jak se máčí v kalužích na chodníku a míří si to někam do neznáma. Musím se ale zastavit, když mi někdo stoupne do cesty. První si všimnu jen naleštěných bot, ale když začnu zvedat svoji zmoklou hlavu, dojdu pohledem přes černé džíny až k tmavému kabátu a šedému šálu kolem krku, nakonec se konečně střetnu s obličejem světlovlasého mladíka schovaného pod širokým rudým deštníkem, z jehož okrajů odkapávají studené kapky.

Málem mi spadne brada z veškeré té elegance, jež z něj sálá, asi začínám plně chápat, že zrovna on je můj snový spasitel, můj ochránce, protože takovou auru bezpečí jsem z nikoho jiného snad ještě necítil, jak z Taehyunga.

„Co je to za nápady chodit v dešti jen v tričku a boxerkách?" zasměje se svým hlubokým hlasem a já s protočením očí zalezu pod jeho deštník, abych se konečně dostal do sucha.

„Vtipný, Taehyungu, jako bych si to snad rozhodl sám," ceknu a mě doprovodí jeho uchechtnutí.

„Heh, promiň, jen žertuju, pojď, musíš hned do tepla, nebo nastydneš," pronese a sundá si svůj kabát, který přese mě přehodí, neváhám a víc se do teplé látky zabalím. Dá do kroku a zamíří někam dál do ulice, já se snažím s ním udržet krok a zůstat pod deštníkem.

„Ummm, kam vlastně jdeme? Můj byt je na opačnou stranu..."

„Jdeme ke mně domů, Jungkookie," řekne s úsměvem, tak si i získá moje překvapení. Nečekal bych, že někdo, jako on, bude mít vlastní domov, přeci jen, zjevuje se jen, když spím, nepotřebuje domov, pokud teda tady není uvězněný i po dobu, co já jsem vzhůru, tohle jsem ještě nepochopil.

„Ty máš dům? Jak to?"

„Vytvořil jsi mi ho, už když jsi byl malý, ale...popravdě, za tu dobu jsem se tam ještě nešel podívat, nevím, jak to tam vypadá," zasměje se. Tohle je zvláštní, když už konečně začnu chápat jednu věc, objeví se další a opět si připadám zmateně.

„To je zajímavý, uh...Tae? Kam vlastně jdeš, když zrovna nespím? Myslím...co se s tebou stane po mém probuzení," položím mu otázku, kterou bych rád znal.

„Zmizím."

„Uh, jo, ale...kam zmizíš? Co jako vnímáš nebo...uh, já to nechápu!" zaskučím a Taehyung se nad tím zasměje, pohladí mě po mokrých vlasech a přidá do kroku, když se opět o něco víc rozprší.

„Prostě zmizím, vrátím se do tvého podvědomí, tam jsem neustále, vytratím se úplně, až se zbavíš živých snů, ale mezitím bloudím nicotou v tobě," zamračeně se na něj podívám. Jak to jako myslel, že nicotou? To jako, že v hlavě nic nemám, nebo co?

„Tohle mám brát jako urážku?" ceknu a Taehyung se zasmáním zakroutí hlavou.

„V podvědomí každého člověka to vypadá stejně prázdně, klid, ale je to naplněný něčím jiným, sice nic nevidím, ale slyším a cítím toho hodně, všechny tvoje pocity, dumání, myšlenky, které jsi nevyřešil nebo nezahodil, všechno se to tam hromadí, takže mi věř, klid tam rozhodně není. No, já už jsem ale zvyklý, konec konců, jsem tam už celých patnáct let," pronese a s výdechem zastaví u dveří nějakého většího patrového domu v úplném pozadí ulice, jako by byl dům ode všech odříznutý.