„Takže si to ještě shrneme," pronese hlas mého doktora, jenž drží v rukou červenou složku s papíry nejspíš o mém zdravotním stavu, „žádné zdravotní problémy jste tedy nikdy neměl, ani v rodině nemáte nic dědičného."
„Ano, správně," odpovím jednoduše a letmo pohlédnu vedle sebe, kde na židli sedí ještě ubrečený Jin a vedle něj Jimin. Nečekal jsem tady ani jednoho z nich, ale dost mě překvapilo a vlastně i dojalo, jak začal Jin vyvádět, když mě uviděl při vědomí. Pomalu to vypadalo, jako bych vstal z mrtvých, jak moc byl můj bratránek šťastný, málem mě k těm mrtvým vrátil, jak pevně mě objímal a pusinkoval po celém obličeji.
„Tu zlomeninu jste si způsobil sám při pádu, ale do hlavy jste se nebouchl."
„Přesně tak," odpovím opět a zkontroluju svoji zasádrovanou nohu. Možná jsem nakonec i rád, že jsem se dostal do nemocnice dřív a mohl jsem se tak probudit už ošetřený.
„Dobrá, pokud vás nic nebolí nebo necítíte něco neobvyklého na sobě, necháme si vás tedy v nemocnici ještě dva dny na pozorování, ale podle všech vyšetřeních jste zcela zdravý, ještě dneska projdete dalšími testy, abychom měli jistotu, pokud se nic nenajde, za dva dny půjdete domů a docházet sem budete na pravidelné kontroly každý měsíc, později, když se opět nic neukáže, budete moct nemocnici už zcela opustit."
„Dobře...děkuji," vydechnu na konci doktorova proslovu.
„Dobrá, nechám vás o samotě, s vyšetřeními začneme za dvě hodiny, do té doby tady odpočívejte, pokoj neopouštějte, pokud byste se chtěl projít, tak jen tady po pokoji, záchod tady máte také svůj, takže to tady snad vydržíte," jen přikývnu na souhlas a nechám muže v nemocničním úboru, aby opustil místnost. Zavře za sebou dveře a já se opět v pokoji ocitnu jen s Jinem a Jiminem.
„Ahh, Jungkookie, jsem strašně rád, že jsi nakonec v pořádku. Ale můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?! Proč ses sakra tak dlouho neprobouzel, huh?!" uchechtnu se nad jeho starostlivostí, ale na přiznání pravdy se opravdu necítím. Myslím, že bude lepší, když si to nechám jen pro sebe.
„Netuším, Jine, je to záhada," pronesu a stočím pohled za něj, abych viděl na drobnějšího světlovlasého mládence, „Jimine, tebe jsem dlouho neviděl, jak se má Chaeyoung?" Jimin se uculí a přisune si blíž židli.
„Má se skvěle, ještě dva měsíce a mrně je na světě," vydechne a já se pro sebe pyšně usměju. Zvedlo mi to náladu, jsem strašně rád, že se jim vše takhle daří. Vyhrabu se z peřiny, sáhnu po berlích opřených o stěnu a po dlouhé době se konečně dostanu na nohy.
„Hele, hele, jdeš někam?" začne se ihned starat Jin, což mu nemám za zlé. Usměju se a kývnu hlavou k velkému oknu s výhledem na město. Dobelhám se až k parapetu a zahledím se za okenní skleněnou tabuli, na které se na chvilku ukáže mlhavý kruh kvůli mému dechu.
„Oh, pořádně nasněžilo, tak aspoň budou Vánoce bílé," vydám ze sebe spokojeně. Něčí dlaň se mi ustálí na rameni a já vzhlédnu k černovlasému mladíkovi se stejným úsměvem na tváři.
„Moje máma už se na tebe těší, snad počítáš se Štědrým dnem u nás, klidně můžeš s sebou vzít i tvého přítele," vydá. Nad tímhle ale posmutním a zakoukám se na lehce zamlžené sklo. Prstem po něm přejedu a nakreslím obyčejnou křivou čáru.
„Můj přítel se...chystá na dalekou cestu," vydechnu sklesle, nad tím Jin ihned pozvedne obočí, jako by se mě snad tázal na podrobnější vysvětlení.
„Brzy odjede někam...daleko. A asi už se sem nevrátí..." špitnu nešťastně a zůstanu zrakem zírat na nakreslenou čáru, která už ovšem pomalu mizí. Bude to zvláštní usínat a potom se probouzet, jako každý jiný člověk, s obyčejným matným snem, bez Taeho...
„Oh, Kookie, to mě moc mrzí, opravdu..."
„To je jedno, on...stále mě miluje a chce, abych byl šťastný, měl bych to pro něj udělat a pokusit se na něj buď zapomenout anebo vzpomínat jen s úsměvem a bez slz, ale nemyslím si, že tohle dokážu..."
„Já budu vždycky tvoje podpora číslo jedna, Jungkookie," pronese Jin a přitáhne si mě do objetí. Nechám si to líbit, ještě na chvilku zavřu oči a nadechnu se aromatu jeho svetru, ze kterého cítím klid a pokojnost.
„Já vím, děkuju moc, Jine."
***
Pokojem už je rozlezlá tma, proniká mi sem jen světlo z noční oblohy přes okno v čele místnosti. Je tady hrozný klid a ticho, ani hodiny neslyším tikat, připadám si na chvilku, jako v hrobě.
Cítím se taky zvláštně, jakmile usnu, dostanu se zpět za Taehyungem, ale nemám nejmenší tušení, jestli je v pořádku, co to bude za sen, zda to nebude jen další noční můra. Po dlouhé době jsem rád, že jsem se vůbec probudil, hned mám jít zase zpátky.
Jsem ale přeci jen unavený, dneska jsem prošel snad deseti vyšetřeními, až k večeru jsem se vrátil na pokoj a mohl si lehnout, i když jsem přeci jen zdravý, neměl bych si stěžovat, jsem jaksi vyčerpaný ještě z předešlého boje o život.
Přetočím se na druhý bok, abych byl čelem k oknu a mohl se dívat, jak noční oblohou poletují malé vločky a usazují se i na parapetu. Pousměju se nad tím uklidňujícím pohledem a pomalu nechám svoje víčka spadnout.
Od usnutí už nemám daleko. Už jdu zpátky, Taehyungie.
Dobré dopoledne <33
Stá část je na světě :33 (teda pro ty, kteří společně se mnou nepočítají prolog, heh :Dd)
Doufám, že se máte pěkně <33 a užijete si dnešek <33
Posílám objetí, lásku, pozitivní náladu, Hobiho... <333
ČTEŠ
My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ
Fanfic[dokončeno] Jeon Jungkook měl vždycky vcelku živé sny, ale tentokrát je něco jinak. Jeho sny jsou mnohem živější než kdy dřív, a taky nebezpečnější. Najednou je těžké rozpoznat, co je realita a co jen fantazie, v tuhle chvíli si ale tyto dva světy n...
