My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 10

Za oknem od mojí kanceláře už je rozlezlá tma. Končím za patnáct minut, proto už si začnu pomalu ukládat svoji práci a vypínat počítač. Dneska se mi pracovalo vážně dobře, nikdy jsem se necítil víc vyspaný, i když, stále musím přemýšlet nad tím snem, který se mi v noci zdál, přemýšlím nad nějakým rozumným vysvětlením, ale nenapadá mě nic jiného než to, že mi moje práce leze na mozek a opravdu si začínám věci z mojí hlavy vecpávat i do svého reálného života, možná moc přemýšlím, nejlepší by bylo vypnout, nebo aspoň vypnout tu část mozku, která mi vytváří tyhle bláznivé myšlenky.

Natáhnu na sebe svůj kabát, kolem krku si omotám tmavě červený šál, který už taky nosím, přeci jen, venku dost fouká a počasí už není moc pěkné, obzvlášť po večerech, kdy odcházím domů z práce.

Do svojí tašky si dám prázdnou krabičku od salátu, který jsem na oběd snědl, taky nějaké papíry a složku s mými úkoly, které si ještě musím projít, abych se pak zítra nezdržoval a už měl vymyšlenou představu další zakázky, stejně ale pochybuju, že se na to podívám, spíš si vlezu do peřin a budu spát, na přemýšlení už mě vážně neužije, ne v tuhle dobu.

Vyjdu ven ze své kanceláře, zamknu dveře a vydám se k výtahu. Už je tady celkem ticho, většina pracovníků už má, nebo dokonce mělo padla, rozléhá se tady jen pár hlasů někde z vyšších pater, těmi se ale nezaobírám a zamířím si to do výtahu.

Sjedu až do přízemí a vydám se k východu, ale zaposlouchám se do klapotu bot, nejspíš s podpatky, někde blízko mě. Otočím se a neubráním se úsměvu, když už od schodiště uvidím vycházet tu krásnou mladou blondýnku, která si mě všimne taky a na tváři se jí vykouzlí stejný úsměv, jako mě.

„Ah, ahoj, taky už konečně končíš?" optá se s úsměvem, když ke mně dojde, já hned pokývám hlavou na souhlas a podržím dveře, aby mohla Lisa vyjít ven, já hned za ní.

„Jo, už bylo na čase, když je venku tma, už na mě leze únava a práce mě skoro ani nebaví," povzdechnu si a Lisa souhlasně přikývne.

„To znám moc dobře, mm, ty jsi tady autem, že?" pronese, když zamířím k parkovišti, hned přikývnu, ale co mě zarazí, že to tak řekla, a ještě se zastavila těsně před parkovištěm.

„No...jo, ty snad ne? Přece bys nejela takhle pozdě autobusem..."

„Heh, no, nemám řidičák, i když bych chtěla, zatím se na to ale moc necítím, mm, ale to nic, jezdím autobusem už hodně dlouho, je to pořád ta stejná trasa, navíc ani nepřestupuju, takže neměj starosti," usměje se a já hned poukážu na parkoviště, směrem k mému autu.

„Oh, tak já tě svezu, klidně pojď," usměju se a nadšeně se rozejdu k autu, ale ona mě ještě se zasmáním zastaví.

„Ne, Jungkooku, to opravdu nemusíš, mám to skoro za rohem, když vyjdu už teď, tak stihnu i ten dřívější, který jede za patnáct minut, takže...pomalu půjdu, měj se a dobrou noc," pronese a já nad tím trochu posmutním, ale nakonec naberu odvahu, a ještě na ni zvolám.

„Počkej, Liso!" překvapeně se na mě podívá a s pousmáním kývne hlavou, abych pokračoval, „totiž...nechtěla bys někdy někam zajít? Třeba na večeři, nebo tak, mohli bychom se domluvit po telefonu, nevím, kdy se zase potkáme v práci..." vysypu to ze sebe a ona s úsměvem vytáhne svoji peněženku.

„No, to bychom mohli, jen tady nemám žádný papír ani tužku, tak ti dám celou svoji vizitku, nevadí? Je tam můj telefon," pronese a podá mi malou bílou kartičku s jednoduchým vzorkem a logem naší tiskárny, taky její celé jméno a kontakt. Usměju se a kartičku si zastrčím do kapsy od kalhot.