My beautiful bad dreams (Taekook/Vkook) CZ

Kapitola 99

„Nemůžu se probudit, Taehyungie...odpusť mi to," vzlyknu, když už po několikáté otevřu oči po snaze opět probudit svůj mozek a utéct z tohohle místa. Nedokážu se ani pořádně soustředit, dveřmi už se sem prodral hustý dusivý kouř, jenž pomalu zahlcuje celou koupelnu.

Už se mi začíná špatně dýchat a moje vnímání už na tom taky není nejlépe, kouř mě dost otupuje a já už se cítím, jako bych byl jednou nohou v hrobě. Víc se přitisknu na Taehyunga, jenž leží v rohu se ztěžklým dechem, já ležím vedle něj.

„To nic...není to tvoje chyba, měl jsem tě to naučit už dřív, teď už je pozdě..." vydechne posmutněle světlovlasý mladík a lehce mě pohladí po vlasech nasáklých kouřovým odérem. Je mi mizerně, bohužel si tohle nepřipouštím, dávám si to za vinu, je to pouze mojí neschopností, můžu si za svoji brzkou smrt sám.

„Ty za to nemůžeš, to já to podělal," vzdychnu a nechám si z očí sklouznout nahromaděné slzy, které mi po horkých lících stečou až k bradě a poté se vsáknou do Taeho trička. To už je i nasáklé teplou krví z jeho rány na boku břicha.

„Aspoň se teď neviň, máš poslední možnost nějak rozumně využít svůj zbývající čas, klidně mi jednu ubal pěstí, klidně i do břicha, do těch prasklých stehů, jen mi pořádně dej za to, že jsem tě neochránil, zasloužím si to se vším všudy."

„Jsi blázen...?" tohle je to jediné, na co jsem se zmohl. Nikdy bych si o Taehyungovi nemyslel špatné věci, nikdy bych mu tohle nedával na triko, a už nikdy bych mu za to neublížil. Přitáhnu se blíž k němu, ale syknu, když zavadím o svoji zlomenou nohu. Pro nás oba je teď složitý každičký pohyb.

„Možná tak trochu jsem..." jeho tón hlasu zní tak moc zkroušeně, bolí mě to, bolí mě vidět, jak špatně se můj partner cítí, protože podle sebe selhal. Ale v mých očích neselhal. Svými horkými dlaněmi mu chytnu tváře a přitáhnu si blíž jeho obličej, abych ho mohl naposledy pořádně políbit a dát mu zbytek lásky, jež ve mně ještě stále zůstala.

„Přesto tě miluju, Taehyungie, strašně moc tě miluju," vydechnu mu do rtů, které poté opět spojím a nechám svého spasitele, aby nad polibek přebral kontrolu a vedl mě, jako tehdy poprvé na lavičce při výhledu na noční oblohu.

„Já tebe víc, králíčku."

„Mm, víš, na co jsem si zrovna vzpomněl?" optám se tiše a opřu si bradu o jeho hrudník, „Vzpomněl jsem si, jak jsme spolu seděli u táboráku při našem stanování. Kolem létaly světlušky a já jsem byl šťastný, že jsem mohl být jen s tebou. Ještě jsme nebyli spolu, proto moje tváře při pohledu na tebe hořely úplně stejně, jako mi hoří teď."

Usměju se nad svojí vlastní vzpomínkou, nad svými slovy. I Taehyung se uchechtne a pohladí mě po zádech, aby mě u sebe cítil mnohem intenzivněji. Myslím, že nejsem smířený se svojí smrtí, mám strach, cítím stesk, žal, možná i hněv, ještě jsem nebyl připravený umřít, ale když už se to má stát, chci tyhle poslední minuty prožít pěkně.

„Jo, i když byl večer, viděl jsem ty tvoje pestře červené tváře. Mm, tušil jsem správně, že jsi ke mně něco cítil, proto jsem tě vzal na to krásné místo s výhledem," pronese tentokrát on a já ho s úsměvem chytím za jeho stejně horkou ruku, jako je ta moje.

„Ale stejně jsem to byl potom já, kdo tě vybídl k polibku. Ty bys to jinak neudělal."

„Hloupost, políbil bych tě, jen s větším strachem, ty jsi mě jen nakopl a dal mi větší jistotu, že dělám správnou věc, a že to chceš," zasměju se. Možná na tom něco bude.

„Klidně bych si to zopakoval. I to koupání v jezeře, když byla tma. Skočil jsi tam nahý a bylo ti jedno, že já jsem byl z tebe v pořádných rozpacích."