𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟚

Po mé dlouhé psychické přípravě jsem se postavil na nohy a vzal do ruky lehkou mikinu z věšáku.

Poté jsem vykročil z mého pokoje, zamířil ke schodišti vedoucí dolů do společenské místnosti s rukama jako vždy v kapsách a mírně předkloněn s pohledem směřující k zemi.

Nemohl jsem si nevšimnout několika studentů ve společenské místnosti vedoucí nesmyslnou konverzaci o jejich životě, ale neviděl jsem Miria.

Vždy je na místě setkání včas.

Pomalu jsem přicházel k pohovkám, když najednou se vynořil něčí zadek z poza opěradla. Trošku jsem se lekl, ale pak mi došlo, že to je Mirio, který se mě snažil jen rozveselit. Dal si práci s tím, si na své pozadí přidělat papírové oči a malou tyčku znázorňující nos.

,,Tamaki!" Zvolal a trochu zakroutil zadkem.
,,Trvalo ti to, ale je dobře, že jsi tady."

Pár z našich spolužáků se zasmálo, ale mě to uvedlo do menších rozpaků. Pohledem jsem zamířil více k zemi a během chvilky jsem se k němu otočil zády.

On se zvedl a podíval se na mě. Slyšel, že jsem se nezasmál.

,,Promiň Tamaki." Pohlédl jsem jedním okem skrze vlasy na něj.

Viděl jsem, jak se natahuje rukou za sebe a sundavá si nalepené oči s nosem.

,,Jdeme?" Otočil jsem se celý na něj, ale pořád koukal směrem k zemi.

,,Jasně!" Zamířil se svým nabuzeným pochodem k východu.

Já jen mlčky šel v jeho patách.

Procházeli jsme kampusem. Zrovna kolem budovy, kde sídlí 1-A. Rychle jsem přelétl pohledem po budově a pak na cestu pod mýma nohama.

,,Hele, to je Midoriya." S úsměvem ukázal na chlapce před budovou, který právě trénoval.
,,Co kdyby šel s námi?" Zeptal se mě.

Midoriya mi nevadí, ale zrovna bych byl rád, kdybych byl s Miriem sám. Jak jsem už říkal, tak se mi líbí a chci trávit chvíle s ním.

,,Klidně." Špitl jsem tiše a zastavil jsem se.

,,Midoriyo!" Pokřikl na něj s totožným úsměvem, jako před tím a mával na něj.

Midoriya naposledy poskočil a pak se ohlédl k osobě volající jeho maličkost. Když nás uviděl, usmál se a mávl na zpět.

,,Mirio, Tamaki!" Zavolal na zpět.

Pomalou chůzí jsme přicházeli k chlapci se zelenými vlasy. Když nás dělilo pár metrů, tak se ho Mirio zeptal.

,,Nechtěl by jsi s námi na jídlo?" Se širokým úsměvem pronesl otázku a čekal na odezvu. Chlapec chvíli přemýšlel, ale pak se ohlédl na svůj sešit se zápisky a s pohledem vracející se k našim osobám řekl.

,,Promiňte, musím trénovat," poškrábal se na zátylku a pak dodal.
,,ale klidně s vámi půjdu příště." Usmál se.

Jsem rád, že nejde. Neříkám, že ho nemám rád, nebo že by nebyl můj oblíbenec, ale prostě chci být s Miriem sám. Samozřejmě Midoriyu rád mám. Hlavně také obdivuji jeho odvahu, usměvavou osobu a bojové dovednosti.

,,Dobře, takže příště." Usmál se na zpět. I když byl odmítnut, tak se stále usmívá.

Úžasné.

,,Jo. Zatím ahoj." Zamával pihatý chlapec.

,,Ahoj." Řekl jsem společně s Miriou, ale každý byl naladěn na jiné vlně.

Nakonec jsme se oba otočili a pokračovali v naší výpravě za slíbeným jídlem. Když jsme byli dostatečně daleko od budovy 1-A, zeptal jsem se Miria.

,,Ty máš Midoriyu rád, že jo?" Zvedl jsem pohled z cesty přede mnou přímo na Miria, který šel neohroženým krokem kupředu.

,,Ano, je to dobrý přítel," Usmál se.
,,ale ty jsi můj nejlepší to se neboj." Podíval se mi přímo do očí, ale já ten vteřinový oční kontakt přerušil a rychle se podíval jinam.
,,Vím, že oční kontakt nemáš v lásce, ale mě se do očí podívat můžeš. Oni tě nesní." Zasmál se Mirio. Na to jsem se lehce začervenal.

,,Jsem si vědom toho, že jako můj nejlepší přítel mě nesníš pohledem." Zamumlal jsem.

Nejlepší přítel.

Proč jenom to?

Byl bych rád kdyby mě snědl.

,,No možná bych si trošku ukousl tvého chapadla." Zasmál se a poškrábal se na hlavě. Já jen zpracovával informaci, kterou mi právě řekl.
,,Ale fakt by mě zajímalo, jestli to chutná, jako na talíři."

,,Můžeme prosím změnit téma?" Byl jsem trochu v rozpacích.

,,Jo promiň. Jsem si vědom, že se ti tvá schopnost moc nelíbí, ale říkám ti to pořád," Rozmáchl se rukama, div mě omylem neuhodil.
,,máš úžasnou schopnost. Závidím ti jí. Moje obsahuje jen propustnost, ale ty můžeš sníst cokoliv a tím se stáváš nepředvídatelný, protože tvůj protivník sotva bude vědět, co jsi měl ten den k obědu." Vylíčil mi celou jeho myšlenku a já ho jen zaujatě poslouchal.

,,Vím, ale vždyť vypadám, jako příšera, když to používám." Vložil jsem své tváře do dlaní.

,,Nejde o to, jak vypadáš, ale o to, jak ji dokážeš využít." Vždy ve všem vidí pozitivum.

Díky tomu má taky můj velký obdiv.

Na to jsem mu už nic neřekl, jen mlčky pokračoval vstříc restauraci.

Ahoj, ahoj, ahoj!💕
Tak jsme tu zase spolu, jako každý ráno a občas i večer.🤣❤️

Nevím, co s tím mám, ale neumím se dostat rychle k nějaké akci, proto to tak trvá.😌

Ale nevadí.

Zatím papa!❤️
9.1.2021

Vaše Rin ❤️