𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟙𝟡

Usnul jsem. Už ani nevím u jaké série Stranger Things jsem usnul. Nedozvěděl jsem se, jak to skončí. To se mi stalo pokaždé. Vždy jsem usnul a dál se neodhodlal koukat dál.

,,Tamaki." Slyšel jsem tichý, tlumený šepot a jemné cloumání s mojí osobou. Nechtělo se mi vůbec vstávat.
,,Vzbuď se." Cítil jsem něžné poplácání po mé tváři.

,,Ne." Zašeptal jsem se zavřenýma očima s rozespalým hlasem.

,,Musíš. Za chvilku přijde Aizawa a bude nás kontrolovat." Řekl zoufale.

,,Mně se ale nechce. Jsem unavený." Přetočil jsem se na druhý bok.

,,To mi ani neříkej. Prospal jsi skoro jednu celou sérii!" Znovu do mě opatrně šťouchl, ale já byl opravdu tak ospalý, že jsem se nemohl ani zvednout nebo aspoň otevřít oči.

Chvíli po tom, co to dořekl se ozvalo klepání na dveře.

,,Sakraa!" Zaklel a rychle na mě hodil deku.
,,Dobře, teď se ani nehni nebo budu mít průšvih." Rychle se postavil na nohy a šel ke dveřím.

Řekl to, jako by čekal, že mám v sobě sílu zvednout se z postele. Uslyšel jsem tiše vrznou dveře a na to hlas.

,,Ahoj Kirishimo. Není tady náhodou Tamaki?" Slyšel jsem hlas, který znám moc dobře.

Mirio?

Ať mu řekne, že tady nejsem!

Zkameněl jsem. Nemohl jsem se ani pohnout. Počítal jsem s tím nejhorším.

,,Tamaki? Toho jsem viděl naposledy včera." Řekl a já si myslel, že mi čte myšlenky.

,,Opravdu? Kdyby jsi ho náhodou viděl, tak mi napiš. Od oběda jsem ho neviděl a na pokoji není, proto jsem si myslel, že bude u tebe. Vím, jak jste si blízcí." Posmutněl.

,,Kdyby jsem ho viděl, tak budeš první, kdo se to dozví." Zněl, jako by se usmál.

,,Děkuju, zatím ahoj."

,,Ahoj." Slyšel jsem klapnout dveře. Hned na to jsem odhodil deku a vyletěl do sedu.

,,Proč jsi mu lhal?" Asi nečekal, že se takhle rychle zvednu. Trošku uskočil.

,,Co?" Chvilku nechápal, ale pak mu to došlo.
,,Jo tohle. Neříkej, že jsi nechtěl, abych mu lhal."

On mi snad opravdu četl myšlenky.

,,Cože?" Trošku jsem zdvihl obočí.

,,Kdyby jsi totiž nechtěl, abych mu lhal, tak by ses zvedl a třeba ho pozdravil, ale ty nic." Začal jsem se trošku červenat, ale to jsem rychle zakryl dlaněmi.
,,Stalo se mezi vámi něco?" Zeptal se snad okamžitě, když viděl moji reakci.

,,Ne."

Proč jsem zalhal?

Přistoupil ke mně a posadil se na okraj postele.

,,Nelži... Když lžeš, tak trošku sklopíš uši dolů." Podíval se na mě a já dal ruce pomalu dolů.

,,Fakt?" Nevěřil jsem tomu, co mi právě řekl.

,,Ne, ale teď jsi mi přiznal, že mám pravdu." Takový chyták a já na něj naletěl.

,,Ach, dobře. Stalo se něco." Pomalu jsem si přitáhl kolena blíže k tělu.
,,Řekl jsem mu, že si dáme pauzu." Tiše jsem si povzdechl.

,,Proč? Pomůžu ti." Na rtech se mu objevil malý úsměv.

,,To po tobě nemůžu pořád chtít. Nechci, aby jsi se pořád zabýval mými problémy. Potom nezbude čas na to, aby jsi řešil ty svoje." Špital jsem směrem k mým kolenům.
,,Asi už půjdu, aby jsi neměl problém až sem nakráčí Aizawa. Je fakt děsivý." Trošku jsem se zachvěl při té představě, ale pak se postavil na vlastní nohy.

Chvíli jen seděl a něco se mu určitě honilo hlavou. Já mezitím došel ke dveřím. Uchopil jsem kliku a nastevřel dveře. Stále nic neříkal.

Určitě si říká, že mám pravdu.

,,Tamaki." Tiše vypustil z úst.
,,Počkej chvilku." Zastavil jsem se a otočený zády k němu čekal, co z něj vyleze, ale stále nic neříkal.

,,Opravdu už musím jít, jinak budeš mít problém." Otevřel jsem dveře úplně a následně opustil pokoj.

Rychle jsem vyšel z budovy. Ani nevím, jak jsem to dokázal, ale během dvou minut jsem už vcházel na moji kolej a do minuty otevíral dveře od mého pokoje. Zavřel jsem je za sebou, otočil klíčem a rozsvítil světlo v místnosti. Otočil jsem se do prostoru a málem dostal infarkt.

,,Ahoj Tamaki." Ten široký úsměv. Stál pár centimetrů ode mě a já myslel, že jsem zešedivěl strachy.

,,Ty pako!" Vyjekl jsem.
,,Takhle mě jednou zabiješ! Co tady vlastně děláš?" Otřel jsem si kapku potu z mého čela, která se vytvořila, když jsem se ho lekl.

,,Kde jsi byl?"

Kdy se z něj stala taková stíhačka?

,,Co je ti do toho? Máme od sebe pauzu." Jednou rukou jsem ho odstrčil stranou, abych se mohl volně pohybovat po pokoji.

,,Ty máš pauzu. Já to bez tebe nevydržím, víš." Dal si ruce v bok a sledoval mě, jak se připravuji ke spánku. Snažil jsem se si ho nevšímat.
,,Uvědomil jsem si, co dělám špatně. Nevšímal si tvých problémů a jen se zaměřoval na to, co chci já a né na to, co ti vadí." Neustále jsem pochodoval po pokoji.

,,Hmm"

,,Poslouchej mě chvilku." Uchopil mě za paži, což mě zastavilo a já pohlédl do jeho sytě modrých očí.
,,Nechci o tebe přijít. Pauza je to, co přichází před tím, než se jeden s druhým rozejde a to nechci dopustit." Jen jsem se utápěl v jeho studánkách.
,,Strašně mi na tobě záleží a nedokážu si představit život bez tebe. Proč bych asi ráno vstával, kdyby jsi tu nebyl. Proč bych žil, kdyby jsi nebyl obyvatel této planety. K čemu by mi bylo se celý dny smát, kdybych neměl tebe." Začali se mi tvořit drobné slzyčky, které se každou vteřinou zvětšovaly až do chvíle, kdy byly natolik těžké, že se sklouzly po mé tváři, jako po horské dráze.

,,Mirio..." Na víc jsem se nezmohl.

,,Tamaki..." Měl taky v očích pár slz, které začaly stékat dolů.

Rychle jsem ho objal a hlavu zabořil do jeho hrudě. Jeho svalnaté ruce se omotaly kolem mne. Párkrát mě pohladil po vlasech, ale já nadále vzlykal do jeho trička.

,,Víš vůbec, že tě miluju?" Zamumlal jsem do jeho vlhkého trička.

,,Vím a taky tě miluju." Znovu párkrát dlaní přejel po mých vlasech.

,,My opravdu bez sebe nedáme ani ránu." Odtáhl jsem se z objetí. Civěli jsme na sebe o po chvilce jsme se oba začali hrozně smát.

,,To teda." Sotva řekl dusící se smíchy.
,,Ta tvoje pauza nám nevydržela ani dvacet čtyři hodin." Rozšířil znovu jeho úžasný úsměv.

,,To jsme teda dobří." Taky jsem se usmíval, jako měsíček na hnoji.

,,To tedy jsme." Řekl strašně pomalu a klidně, poté se začal rty pomalu přibližovat k těm mým.

Během několika vteřin už byl natisknutý na mých rtech a já podlehl slastnému polibku. Se zavřenýma očima jsem si užíval dokonalou chvíli. Jeho rty se pohybovaly proti těm mým a svým jazykem zkoumal všechna zákoutí mých úst.

Ale to není ještě konec.

Bylo toho víc!

Kdo mě chce zabít?

Zase jsem to ukončila v dobrou chvíli, ale já musela. Psala jsem už přes tisíc slov a to už by těch slov bylo trošičku přes dva tisíce.😂❤️👏

Snad si užíváte čtení.💕🍀😏

A u příští kapitoly pojedeme z vršku a možná si i rozbijeme držku.😝😏💕👏

Zatím papa! ❤️
21.1.2021

Vaše Rin ❤️