𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟛𝟘

Najednou jsem ztratil veškerý pevný povrch pod nohama. Bylo to trochu zpomalené. Ještě jsem koutkem oka viděl, jak Mirio ihned zareagoval.

Na poslední chvíli mě chytil za ruku. Sám měl problém se udržet na vlhkém povrchu.

,,To sis na sebevraždu nemohl vybrat aspoň slunečné počasí?" Prohodil vtípek.

,,Vytáhni mě! Prosím!" Už jsem netoužil po smrti. Bylo mi teď jasný, že pokud v mém životě nebude Mirio, tak to nemá smysl.

,,Klouže to!" Cítil jsem, jak nám kloužou mokré ruce.
,,Co jsi všechno jedl?" Myslel si, že mě zachrání můj vlastní Quirk.

,,Od nemocniční snídaně nic..." Posmutněl jsem, protože mi bylo jasné, že mě zdravé jídlo v tuhle chvíli nezachrání, když je všechno mokré a kluzké.

,,Nemůžu o tebe přijít!" Dával do toho úplně všechno a já myslel, že mě nakonec pustí. Možná by mě měl pustit nebo umřeme oba.

,,Pusť mě a zachraň sebe!" Snažil jsem se jej přesvědčit, ale on odmítal.

,,Ne! To nepřipadá v úvahu!" Snažil se ze všech sil udržet moji ruku, ale já už cítil, jak kloužou.

,,Je tu jen jediná možnost..."

,,Jo a to je ta, že mě pustíš!"

Na to už mi nic neřekl. Pouze a jen mě co možná nejpevněji stiskl. Na to se pustil kluzké římsy, která nás držela a oba jsme mířili směrem k chodníku v ulici.

Během chvilky si mě ve vzduchu přitáhl do objetí a přímo u mého ucha mi pošeptal.

,,Nedokázal bych bez tebe žít." Přes ten vítr, který se krájel o naše omotaná těla jsem skoro neslyšel, co mi říkal. Skoro.

Spustili se mi slzy z očí, které ihned opouštěli můj obličej a ztratily se mezi kapkami deště. Nikdy mu neodpustím, že se rozhodl spadnout se mnou. Měl před sebou celý život plný úspěchů.

Já vlastně taky...

Pomyslel jsem si a během chvilky jsem si vyčítal svoji chybu. Nakonec na svých rukách tu krev mít budu.

,,Miluju tě!" Řekl jsem mu přímo do ucha.

Naposledy jsem nasál vůni z jeho krku...
Naposledy jsem pevně stiskl jeho tělo mezi svýma rukama...
Naposledy jsem pocítil jeho lásku...
Naposledy jsem se usmál s pláčem do jeho hrudě a čekal na konec...

,,Taky t-" nestihl dopovědět.

Už byla jenom tma. Černo černá tma, která zaplňovala všechno kolem mne. Nic jsem neviděl, neslyšel, necítil. Konec jsem si představoval poněkud jinak než jen pouhé černo.

Byl tu další háček. V dáli jsem uviděl malé bílé světýlko, jako světluška. Rozešel jsem své kroky blíž a blíž. Nevěděl jsem, že stojím na vlastních nohou, ale nezastavilo mě to. Světlo se neustále zvětšovalo, až mě nakonec pohltilo úplně celého.

Takovou bolest jsem nikdy necítil. Měl jsem pocit, že mé ruce jsou rozdrcené. Má hlava bolela, jako nikdy. Jediné, co jsem necítil byly nohy. Víčka byla těžká a já je nedokázal hned otevřít. Zajímá mě, co se stalo.

Myslel jsem, že jsem umřel!

,,M-Mir-rio..." Z těžka jsem dýchal.

,,Už je vzhůru!" Slyšel jsem něčí hlas, ale neviděl obličej. Snažil jsem se neustále otevřít oči. Trvalo to snad několik minut a já konečně spatřil světlo. Pohlédl jsem na Kirishimu, Midoriyu a pár dalších lidí, kteří stáli u mého lůžka.

,,K-kde to j-sem..." Trochu jsem se zadusil. Cítil jsem bolestné bodání na hrudi.
,,Kde j-je Mirio?" Vypustil jsem z úst těžká slova.

,,Víš, těžko se to říká..." Začal Kirishima, ale dál nemohl pokračovat.

,,Sám si jen tak tak vyvázl, ale máš narušenou míchu a mnoho zlámaných kostí, které doktoři už nenapraví." Dokončil Midoriya za Eijira.

,,Takže..."

Nechtěl jsem si připustit fakt, že...

,,je mrtvý." Vypustil jsem noho slz.

,,Zachránil ti život." Snažil se mě utišit Kirishima s malým falešným úsměvem na rtech.

,,Který je bez něj k ničemu..." Vyjekl jsem, ale následně jsem se zadusil.

Nemohl jsem se nadechnout. Bylo to, jako bych se začal topit. Z ničeho nic jsem začal vykašlávat krev.

,,Zavolejte pomoc!" Následně Midoriya vyběhl z místnosti a sháněl rychle pomoc.

Začalo se mi mlžit před očima. Příšerná bolest ovládala celé mé tělo.

Po chvíli bolest ustala a já viděl znovu tmu. Tentokrát to byla jiná tma než před tím. Pociťoval jsem hřejivé teplo, které mě naplňovalo.

Z ničeho nic jsem ucítil něčí ruku na mém rameni. Najednou se kolem mne rozsvítilo a já kolem sebe uviděl nádhernou zahradu plnou Sakur. Ohlédl jsem se za sebe.

,,Mirio?" Do očí se mi vlilo velké množství slz a já v rychlosti omotal své ruce kolem jeho hrudě a obličej zabořil do jeho voňavého trička.

,,Ano!" Objal mě kolem ramen.

,,Miluju tě..."

,,Taky tě miluju..."

Oba jsme brečeli v objetí toho druhého a byli šťastní, že jsme se aspoň v tom nebi sešli...

Konec

Konnichiwa 💕

Vítejte na konci příběhu.👏

Nebojte, konec něčeho je začátek něčeho dalšího.❤️😏

Snad se sejdeme u dalšího příběhu.🎉

Zatím Sayonara!💕
27.1.2021

Vaše Rin ❤️