𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟚𝟝

,,Pane." Zdvihl jsem hlavu vzhůru.
,,Pan Togata byl stabilizován, ale bude teď nějakou dobu spát, ale můžete se jít na něj podívat." Řekla mi sestřička.

,,Děkuju."

Sestřička mě zavedla k pokoji na kterém Mirio ležel, následně odešla. Chvilku jsem stál před dveřmi a váhal je otevřít, ale pak tak učinil.

Otevřel je a zahlédl Miria ležícího na lůžku. Byl celý bledý, ale to se dalo čekat, když ztratil hodně krve. Přistoupil jsem k němu a dal mu letmý polibek na čelo.

,,Tamaki..." Zabručel chraplavě tichým hlasem.

,,Mirio..." Šeptl jsem tiše a chytil ho za dlaň.

,,Kde to jsem?" Měl zavřené oči.

,,V nemocnici." Posadil jsem se na okraj postele.

,,Jsi v pořádku?" Pootevřel oči a pohlédl na mě.

,,Jo jsem." Pousmál jsem se.

,,To je dobře." Taky se mu na rtech objevil malý úsměv.
,,Jen mám jednu otázku." Špitl skoro neslyšně.
,,Proč jsi se do toho pletl?"

,,Nechtěl jsem o tebe přijít, ale úplně jsem to podělal." Trošku se mi zamotala hlava.
,,Promiň." Tiše mi vypadlo z úst.

,,Nic si z toho nedělej." Pomalu se posadil.

,,Měl bys ležet." Začínal jsem vidět dvakrát.

,,Mám hroznou žízeň. Přineseš mi prosím sklenici vody?" Jen jsem kývl hlavou.

Pomalu jsem se zvedl a najednou jsem ztratil rovnováhu. Chytil jsem se lůžka a chvíli stál.

,,Jsi opravdu v pohodě?" Zděsil se.

,,Jo jsem, jen se mi trošku zamotala hlava. Asi jsem se zvedl moc rychle." Nepatrně jsem se usmál a namlouval sám sobě, že mi nic není.

,,Opravdu? Nevypadáš na to.

,,Jsem v pohodě." Rozešel jsem se ke dveřím.

Najednou se mi podlomila kolena a já letěl k zemi. Místností se ozvala tupá rána.

,,Tamaki! Sestři! Pomoc!" Slyšel jsem, jak si vytrhl všechny hadičky a přiběhl ke mně.
,,Tamaki!" Pleskl mě párkrát po tváři a já se snažil zaostřit obraz. Viděl jsem jej dvakrát a slyšel tlumeně, jako by byl za sklem.

,,Co se děje?" Přiběhla vyděšená sestřička.

,,Z ničeho nic upadl! Asi mu něco je!" Pomalu jsem zavíral oči.

,, Uhněte!"

,,Pomozte mu!" To bylo poslední na co jsem si vzpomněl.
———————————————

Začal jsem se probouzet.

,,Tamaki." Slyšel jsem Miriovo hlas.

,,Co se stalo?" Otevřel jsem pomalu oči.

,,Omdlel jsi. Doktoři tě poslali na CT a zjistili, že máš otřes mozku." Zmateně jsem sledoval jeho obličej.
,,Proč jsi neřekl, že se necítíš dobře?" Otázal se.

,,Nechtěl jsem tě zbytečně děsit." Povzdechl jsem si.

,,Proto jsi mi tady omdlel. Spíše upadl do menšího kómatu... Spal si 36h 43 m a teď už to je 24 sekund." Pohlédl na hodiny.

,,To jsi to počítal?" Zdvihl jsem jedno obočí.

,,Musel jsem počítat minuty bez tebe." Usmál se.

,,Proč?"

,,Protože tě miluju." Naklonil se blíže ke mně a chtěl mě políbit.

,,Co to děláš?" Řekl jsem před tím než se jeho rty dotkly těch mých. Nechápavě se odtáhl.

,,Chtěl jsem tě políbit."

,,Vždyť jsme oba dva kluci!" Přišlo mi to divný.

,,Co to povídáš? Vždyť jsme spolu už i spali." Poslední slova zašeptal.

,,Cože jsme?" Vůbec jsem si na něco takového nevzpomínal.

,,Spali spolu." Začal mít drobné slzyčky v očích.
,,Miluju tě Tamaki." Steklo mu pár slz po tváři dolů.

,,Ty jsi gay?" Vůbec jsem to nechápal.

,,Jestli je to vtip, tak není vtipný!" Posadil jsem se a stále nechápal.

,,Ne."

,,Tak co mi to tady namlouváš?" Začal si otírat slzy.

,,Nic ti nenamlouvám. Nevzpomínám si, že by mezi námi bylo něco víc než přátelství. Navíc nejsem gay a hnusí se mi jenom ta představa." Trochu jsem se zakřenil.

,,Omluv mě na chvilku." Rychle se zvedl a běžel k východu.

,,Počkej!" Nezastavil se. Běžel neustále dál a opustil pokoj.

Proč mám pocit, že jsem něco důležitého ztratil?

A mám ještě jeden divný pocit.

Jako by ve mně bylo něco jinak.

Najednou se otevřeli dveře a já se na ně podíval s nadějí, že se Mirio vrátil zpět. Mýlil jsem se. Do pokoje přišel doktor.

,,Tak jak se cítíte?" Přišel k lůžku se zápisy.

,,Pane doktore. Mám špatný pocit. Myslím, že jsem něco zapomněl a cítím se zvláštně, jako bych nebyl sám sebou." Hrál jsem si nervózně s prsty.

,,To je úplně normální. Při vašem zranění se divím, že jste zvládl stát na nohou, že jste nezkolaboval dříve. Výpadky paměti jsou normální a mohou se objevit i jiné následky než jen ztráta paměti." Díval se do zápisů.
,,Zítra ráno vás propustíme, ale budete chodit na pravidelné kontroly zatím na dobu neurčitou. První kontroval bude přesně za týden v devět přesně." Informoval mě a já jen smutně kýval hlavou.
,,Kdyby jste pociťoval cokoliv, co je jinak, tak nás informujte."

,,Dobře." Pořád jsem trochu kýval hlavou.

,,Tak jo. Teď byste se měl prospat, aby jste měl dost energie. Zatím nashledanou." Otočil se na patě a odešel.

Cokoliv, co je jinak.

Přemýšlel jsem, ale jelikož mi chybělo několik vzpomínek, tak jsem nevěděl, co by mohlo být jinak. Ani nemám ponětí, kolik těch zapomenutých vzpomínek je.

Je vůbec nějaká možnost si vzpomenout nebo ty následky jsou trvalé?

Sice jsem spal, ale pořád se cítím vyčerpaný.

Dobré dopoledne!👏😅

Omlouvám se za to, jak se to vyvíjí. 😥

Snad to omluvíte a nezabijete mě za to. Děkuju.👏❤️

Zatím papa!❤️
24.1.2021

Vaše Rin ❤️