𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟚𝟜

Z očí mi vyletělo několik slz a já ztratil pozornost u Miria, ke kterému jsem se dopotácel. Už jsem viděl lépe, ale nebylo to nejlepší. Měl v sobě asi pět kovových tyčí.

První pod levým ramenem, druhá mu prošla játry, třetí zasáhla tenké střevo, čtvrtá levé stehno a ta poslední levé lýtko.

Jsem tak neschopný!
—————————————————

Jak jsem to jen mohl dopustit!?

Ujistil jsem se, zda dýchá.
Ano dýchá, ale z těžka.

,,Copak? Je tvůj kamarád mrtvý?" Slyšel jsem výsměch a já ho chtěl praštit.

,,Ne a není to můj kamarád..." Odmlčel jsem se.
,,ale můj přítel!" Zvedl jsem se od Miria a otočil se k muži.

,,Ty máš ještě odvahu se mnou bojovat, jo?" Řekl, nevěříc svým uším.

,,To ti nedaruju!" Vykřikl jsem.

Nechal jsem si narůst ptačí křídla. Dal jsem si pečeného ptáčka cestou sem, kterého jsem si připravil, jako záložní plán.

,,A co s tím chceš jako dělat?" Jen se mi vysmál.

Já jen silně mávl obřími křídly a díky tomu vytvořil vzdušnou vlnu, která s ním pěkně praštila. Podobně, jako on praštil se mnou. Neočekával takový nával vzdušné síly. Dost mě podcenil.

Následně jsem rychle vzal Miria a odletěl s ním pryč. Musím ho rychle zachránit, dostat do nemocnice. Nesmí mi umřít v náručí.

Během několika vteřin jsem přistál před nemocnicí a vběhl s ním dovnitř. Rychle si ho převzali. Řekli, že by to mohl přežít, ale ztratil mnoho krve.

Nemohl jsem tam jenom tak stát a přihlížet. Ten chlápek v tuhle chvíli mohl ublížit někomu dalšímu, proto jsem se rozhodl vrátit zpátky.

Přistál jsem na jedné z budov. Viděl ho, jak devastuje další ulici.

Kde jsou všichni hrdinové sakra?!

Zděsil jsem se, protože jsem si uvědomoval, že ho sám nezvládnu. Nejsem na to dostatečně silný.

Zaslechl jsem křik. Malého dítěte. Koukal jsem směrem odkud přicházel křik. Uviděl jsem malou holčičku, která upadla. Asi se ztratila mamince. Chlápek si jí všiml a chtěl jí ublížit. Nikdo kromě mě, kolem nebyl. Musel jsem jí pomoct.

Rychle jsem roztáhl křídla a rozletěl se k dívence. Muž po ní chtěl hodit kovovou ceduli, a když byla ve vzduchu a letěla jejím směrem, tak jsem rychle přistál před ní, obalil ji kolem dokola svými křídly a využil je, jako štít. Rána to byla obrovská, ale dala se ustát.

,,Všechno bude v pořádku." Pronesl jsem směrem k malé dívce, která trošku utišila své vzlyky.
,,Můžeš chodit maličká?" Otázal jsem se a ona mírně přikývla na souhlas.
,,Dobře, až řeknu teď, tak poběžíš pryč. Musím se postarat o toho zlého člověka." Dívka se postavila a špitla tiché ano.
,,Tři, dva a půl, dva, jedna a půl, jedna, nula a půl, teď!" Holčička rychle vyběhla a já se otočil k muži.

Roztáhl jsem křídla tak, aby na malou dívku nemohl použít svoji schopnost, tudíž tak, aby ji neviděl.

,,Takže jsi se vrátil." Zajásal.

,,Přišel jsem pomoct ostatním a tebe dostat do nejstřeženější věznice celého Japonska!" Byl jsem připraven na všechny triky.

,,Řekni mi poslední věc..." Na vteřinu jsem se odmlčel.
,,jaké je tvé jméno? Abych věděl, komu se vlastně vysmívám."

,,Shadow king."
,,Už se těším, až budeš prosit o milost!" Celou ulicí se rozléhal jeho ďábelský smích.

Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem na to sám a pravděpodobně tu zemřu, tak jsem za tím mužem zahlédl Fat Guma a Eijira. Ulevilo se mi, opravdu bych to sám nezvládl. Musel jsem je udržet v utajení, proto jsem svoje překvapení nedal znát a jen mu odvětil na jeho připomínku.

,,Já se zase těším až tě budou odvážet v obojku potlačující tvojí schopnost!" Viděl jsem Kirishimu, jak ukazuje do temné uličky, která byla několik metrů od něho.

Proč mě to nenapadlo dřív! Když jeho a nás dostanu do té uličky, nebude schopen použít na nás jeho Quirk.

,,To se nikdy nestane." Už chtěl obrátit můj stín proti mně, ale já rychle skočil do té temné uličky a svým chapadlem ho vzal s sebou.

Než se vzpamatoval, tak už za ním stál Fat Gum a trošku ho zmlátil, aby nedělal takové potíže a následně mu nasadil obojek.

,,Máme ho!" Ulevilo se Fat Gumovi.

,,Jsi v pořádku Tamaki a kde je Lemillion?" Zeptal se mě Kirishima.

Mně se v hlavě rozsvítilo. Musím se vrátí do té nemocnice!

,,Musím jít!" Roztáhl jsem křídla a rychle se vznesl do vzduchu.

Letěl jsem co to šlo. Přistál jsem znovu před nemocnicí a schoval svá křídla zpátky odkud přišla. Vběhl jsem dovnitř a rychle se po něm ptal.

,,Musíte počkat. Právě ho dávají do pořádku a navíc ztratil hodně krve. Řeknu vám, až bude převezen na pokoj. Mezitím se posaďte." Ukázala na čekárnu.

Nezbývalo mi nic jiného než jen čekat.

Zdravíčko!❤️

Snad se vám kapitola líbila. 😌
Doufám, že mě nechcete zabít.😳

Zatím papa!❤️
23.1.2021

Vaše Rin ❤️