𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟚𝟞

Prospal jsem celou noc a probral se až ráno kolem osmé. Vstal jsem a připravoval se k odchodu. Doktor mne naposledy zkontroloval, prohlédl, zda jsem v pořádku a pak sepsal papíry o mém propuštění.

Vyšel jsem z budovy a se svými věcmi se plahočil ulicemi. V hlavě jsem měl plno myšlenek. Ze včerejšího dne mi v hlavě zůstala vzpomínka na Miria. Opravdu si nepamatuji nic z toho, že bychom něco mezi sebou měli. Tedy, něco víc než jen pouhé přátelství. Asi to bylo tím otřesem.

Během několika dlouhých minut jsem dorazil na kolej. Odložil jsem si všechny věci a usoudil, že bych měl navštívit Miria, předci jen to včera vypadalo, že se psychicky zhroutil.

Znovu jsem opustil pokoj a šel pomalu chodbou přímo k pokoji, který měl vedle dveří cedulku s nápisem Togata Mirio. Neváhal jsem a dveře bez zaklepání otevřel. Svůj zrak jsem upřel na Miria, který usnul u psacího stolu. Nevypadalo to, že by spal dlouho. Na tvářích měl ještě se lesknoucí pramínky slz.

To kvůli mně?

Pomyslel jsem si. Následně jsem si všiml, jak se trošku klepe. Vzal jsem deku z jeho postele a dal jsem mu ji přes ramena. Chtěl jsem odejít a vrátit se až by byl vzhůru, ale když jsem se na patě otočil a udělal krok ke dveřím, ucítil jsem, jak něčí ruka svírá mé zápěstí.

,,Tamaki..." Špitl tiše moje jméno. Zařazeně jsem se otočil a pohlédl na jeho tvář.
,,Počkej." Nechtěl jsem jej vzbudit.

,,Ano?" Hleděl jsem, jak si otírá vlhké tváře a následně váhal, zda něco řekne, ale řekl.

,,Můžu prosím udělat jednu věc?" Zeptal se mě, ale já se chtěl ujistit, co přesně myslí.

,,Jakou věc?" Odpověděl jsem na otázku otázkou.

,,Nech mě tě políbit." Postavil se na nohy.

,,Ne." Zamítl jsem jeho žádost.

,,Neubyde tě..."

,,Je to nechutné." Snažil jsem se vykroutit ruku z jeho sevření, ale marně.

,,Je to to samé, jako bys líbal holku." Zoufale se usmál. Bylo mi ho líto, ale přišlo mi to opravdu nechutné.

,,Prosím né..." Couvl jsem o krok do zadu, ale on se o krok posunul se mnou.

,,Tamaki..." Šeptal tiše mé jméno, jako bych zapomněl i to.

,,Mirio..." Chytil i moji druhou ruku a já se zachvěl kvůli vlně strachu, která přišla s jeho dotykem. Tělem mi projel nostalgický pocit štěstí. Věděl jsem, že jsem ten pocit už zažil, ale v hlavě jsem měl pořád myšlenku, že je to ohavné.

,,Jednu nevinný polibek..." Zašeptal přibližující se k mým ústům.

Už jsem nezvládl zopakovat nesouhlas. Nostalgie byla hodně silná. Cítil jsem, jak mi naskakuje husí kůže a běhá mráz po zádech, když mě jeho teplý dech lehce šimral na tváři. Chyběl už jen milimetr k tomu, aby se jeho rty dotkli těch mých. Malinký kousíček, ale já na poslední chvíli uhnul. Sice jsem nedokázal ruce vymanit z jeho pevného sevření, ale stále jsem mohl otáčet hlavou do stran, což jsem také udělal.

,,Ne." Tiše jsem zašeptal s drobnými slzami v očích.

,,Proč brečíš?" Viděl jednu slzu, která se mi sklouzla po tváři.

,,Jak to mám sakra vědět? Je to velký nával emocí! Nepamatuju si to! Nevím nic, co mezi námi bylo, jestli vůbec něco! Pokud jo, tak mě nenuť k tobě cítit něco víc než přátelství, když si nic nepamatuju. Nedělej mi to..." Povolil stisk a já si otřel slzy.

,,P-promiň..." Tiše šeptal směrem k zemi.

,,Asi bych měl jít." Oznámil jsem mu a začal pomalu couvat ke dveřím.

Vzal jsem za kliku a chtěl otevřít dveře, ale ještě před tím mě Mirio zastavil. Během chvilinky stál u mě. Otočil jsem se na něj a chtěl mu něco říct, ale to už rty natiskl k těm mým a jazykem se dobýval do mé pusy.

,,Ne..." Zamumlal jsem do polibku a on toho využil. Jazykem zajel do mých vlhkých úst a já i přes ten pocit bezpečí potřeboval rychle pryč. Zapřel jsem své dlaně do jeho hrudě a odstrčil jej.

Z ničeho nic jsem měl před očima menší záblesk vzpomínky. Velmi podobné této situaci, ale několik dní před tou nehodou.

Už jsem ho takto jednou odstrčil kvůli polibku?

Zřejmě se o to už pokoušel, ale já udělal to samé, co teď.

Vypadá to, jako by mezi námi nic nebylo a on se jen pokoušel o to, aby to tak bylo.

Měl jsem v hlavě teorii. Vypadá to, že to tak bylo.

Když byl metr ode mě, rychle jsem otevřel dveře a vzal nohy na ramena. Takhle jsem před ním neutíkal, ani nepamatuju. Několikrát na mě zavolal, ale já se neobtěžoval ani ohlédnout se.

Rychle jsem mizel na konci chodby.

Teď bych radši umřel.

Měl bych...

Zdravíčko!❤️👏

Mám hodně rozhozený spánek. Jak je to jen možné?🤔😅

Zatím papa!❤️
25.1.2021

Vaše Rin ❤️