𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟚𝟠

Vyšel jsem ven. Měl jsem na sobě mikinu. Byla v celku zima, jelikož bylo zataženo a vypadalo to, že bude každou chvilku pršet. Vzduch mi přišel vlhký a byl cítit po bouřce, ale to nezastavilo mé nohy.

Pokračoval jsem v chůzi, která mě prováděla ulicemi. Myšlenky se mi linuly hlavou a objevovalo se jich mnoho o konci. Měl jsem plno nepředstavitelných pocitů zužující můj pocit smyslu o mé existenci. Pocit bezcennosti pomalu naplňoval nádobu ukrytou v mé maličkosti.

,,Tamaki!" Slyšel jsem hlas volající mé jméno. Ohlédl jsem se za sebe a uviděl dva lidi.

Kirishima Eijiro a Togata Mirio.

Šli mým směrem a když byli kousek ode mě Mirio spustil.

,,Jsi v pořádku? Kirishima za mnou přišel a říkal, že jsi na něj křičel." Řekl a já se na něj nechápavě podíval.

,,Cože? Naposledy jsem ho viděl, když jsme bojovali s Shadow Kingem..." Oba na mě koukali, jako bych jim zabil psa.

,,Co to povídáš? Vždyť jsem s tebou mluvil asi před patnácti minutami..." Pořád jsem nechápal.
,,Nepamatuješ?" Jen jsem zmateně kýval hlavou na jasný ne, že nepamatuju.

,,Měli bychom ho vzít k doktoru..." Šeptal Mirio směrem ke Kirishimovi.

,,Já tě slyším a nikam nepůjdu." Rozhodl jsem.

,,Ale chceme ti jen pomoct..." Proč mě ten jejich zájem tak prudí?

,,Nestojím o vaší pomoc!" Trošku jsem zvýšil hlas.

,,Tentokrát nikam neodejdu a Mirio taky ne. Pomůžeme ti ať se ti to líbí nebo ne." Začal se přibližovat společně s Miriem blíž ke mně.

,,Ale..." Chtěl jsem mít nějaký argument, ale moje naštvání dosáhlo svého limitu.

Pociťoval jsem znovu ten totožný tlak na hrudi, jako před tím na pokoji. Bylo to úplně to samé. Bolest hrudního koše a následně všeho včetně hlavy. Sesunul jsem se na chodník. Bolestně mi vyletělo několik slz a já vykřikl. Slyšel jsem hlasy kluků, kteří ihned přiběhli ke mně a ptali se, co se děje. Nedokázal jsem jim odpovědět.

Z ničeho nic, jako bych usnul, ale tušil jsem, že nespím. Měl bych nějaký sen. Nestává se mi často, že bych neměl sen.

Když jsem se probudil, tak mě kluci drželi násilím na posteli. V místnosti bylo mnoho světla a u lůžka stál doktor.

,,Co se děje?" Měl jsem strach.

,,Už je zase při sobě." Řekl doktor.

,,O čem to mluvíte?" Celý rozklepaný jsem odstrčil kluky od sebe a posadil jsem se. Na Miriovo tváři se rýsoval monokl.
,,Co se ti stalo?" Ukázal jsem na modrající skvrnu.

,,Nepamatuješ?"

,,Co se to sakra děje?!" Vyhrnuli se mi slzy.

,,Vypadá to, že tvé zranění poškodilo tvojí osobnost." Řekl tiše Kirishima.

,,Cože?" Přiložil jsem dlaně k mé tváři.

,,Jednoduše řečeno... Otřes mozku rozdělil tvojí osobnost na dvě. Jednu zlou a druhá teď mluví s námi." Řekl doktor.
,,Musíme udělat ještě nějaké testy, ale jsem si jist, že je to DID. Disociativní porucha identity." Díval se přímo na mě a já na něj skrze prsty na mých rukou.

,,Takže když mě praštil, tak to byla jeho zlá osobnost?" Mirio pohlédl na mě.

,,Ano." Odsouhlasil.

,,Dá se s tím něco dělat?" Zeptal se Kirishima celý zoufalý.

,,Úplně ne." Snažil se vypadat v klidu.

Bylo toho na mě moc. Proč to muselo postihnout zrovna mě? Rychle jsem se postavil na vlastní nohy a vyběhl z místnosti. Ještě jsem zaslechl, jak na mě oba kluci volají, ale já byl psychicky vyčerpaný. Chtěl jsem se zbavit toho příšerného pocitu a viděl jen jedno možné řešení, jak docílit mého klidu.

Smrt.

Dobré ráno ❤️

Jsem asi hodně postižená 😅

Zatím papa!
26.1.2021

Vaše Rin ❤️