𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟙𝟘

Ruku mi dala do pořádku.

,,Už by to mělo být v dobré, ale neměl bys ji namáhat." Oznámila mi.
,,Aspoň dva týdny jí používej minimálně, aby se pořádně uzdravila. Zlomenou jí sice už nemáš, ale úplně to vyléčit nedokážu." Usmála se na mě.

,,Dobře." Kývl jsem hlavou a celou dobu koukal směrem k mým botám.

,,Tak už můžeš jít." Ukázala na dveře.

Zvedl jsem se ze stoličky a následně uchopil kovovou kliku. Otevřel jsem je. Když se má osoba zjevila na chodbě, tak se Kirishima zvedl ze židle a přiběhl ke mně.

,,Jsi v pořádku?" Nenechal mě se ani nadechnout a už vybalil otázku plnou starostí.

,,Jo, jen bych ji neměl tolik používat, takže asi dva týdny nebudu moct chodit na praxe." Špitl jsem.

,,To je jedno." Oddechl si.

,,Půjdu na kolej." Oznámil jsem mu.

,,Jdu s tebou, Fat Gum stejně říkal, že dneska už nás nepotřebuje." Řekl.

,,Kde vlastně je?" Zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že tu není.

,,Něco se stalo, tak musel rychle odejít. Pak mu řeknu, že jsi v pořádku." Kývl jsem hlavou a šel pomalu k východu. On mě následoval.

Neměl jsem vůbec tušení, že se to dneska takto pokazí. Jak jsem už říkal. Život není procházka růžovým sadem, jak nám od mala říkají rodiče. Je to putování nebezpečným labyrintem s nástrahami, které vás můžou kdykoliv zabít, když nebudete dostatečně pozorní. Tohoto jsem si vědom.

Po asi dvaceti minutách chůze a vedení smysl postrádající konverzace jsme se ocitli v kampusu školy U.A.. Kirishima se se mnou rozloučil a já pokračoval v chůzi o pár budov dál, kde byla moje kolej.

Vešel jsem dovnitř a zamířil přímo ke schodišti, abych mohl jít do svého pokoje a odpočinul si. Vešel jsem, odložil batoh s mikinou stranou a následně spadl do postele.

Neležel jsem ani pět minut a už tu bylo zase to klepání ozývajíc se od dveří. Líně jsem zvedl pohled. Odmítal jsem se zvednout, ale musel jsem. Posadil jsem se na okraj postele a následně se zdvihl. Přišel jsem ke dveřím a otevřel je.

Ve tváři jsem měl údiv a v očích se mi lesklo překvapení, když jsem zahlédl chlapce s blonďatými vlasy, modrými očky a se starostí v očích.

,,Jsi v pořádku? Viděl jsem zprávy, kde říkali, že jsi byl zraněn, tak potřebuju vědět, jestli jsi v pohodě." Řekl rychle a já skoro nestíhal slova lezoucí z jeho úst.

,,Jo jsem." Špitl jsem skoro neslyšně.
,,Mirio, chtěl bych se..." Nestihl jsem to ani do říct a už mě objímal.

Překvapení mě donutilo otevřít pusu, div mi spodní čelist nespadla až k zemi.

,,Neomlouvej se. Můžu za to i já a za Hado se omlouvám." Neustále mě svíral v pevném objetí a já myslel, že mě unačká.

,,Nemůžeš se za ní omlouvat. Ona by se měla omluvit sama." Těžce jsem povzdechl, protože mě stále pevně držel a nevypadalo to, jako by mě chtěl pustit.

,,To je jedno! Jsem rád, že jsi v pořádku." Naposledy mě pevně stiskl a poté se odtáhl.

,,Mirio, musím ti něco říct." Nervózně jsem přešlapoval na místě a vnitřně nemohl uvěřit, že jsem ze sebe ty slova dostal.

,,No?" Zvedl obočí a čekal, co ze mě vyleze.

,,Pojď dovnitř." Špitl jsem, on následně vešel úplně dovnitř a já mohl zavřít dveře.
,,Víš, já..." Teď jsem já ten, co používá slovo "víš". Proč mě to slovo tolik stresuje, i když ho říkám já?
,,já..." Nemohl jsem říct další slova. Bylo to těžké, cítil jsem nátlak na hrudi.

,,Ano?" Netrpělivě řekl.

,,Víš o tom, že... že tě mi... miluju?"

Hůř jsem to říct nemohl?

Začervenal jsem se a sledoval cokoliv jiného, hlavně ne jeho.

Jou!

Už je to tady!

Další kapitola😏😏😏

Doufám, že se vám to líbí.

Zatím papa!❤️
14.1.2021

Vaše Rin ❤️