𝑫𝒐 𝒚𝒐𝒖 𝒆𝒗𝒆𝒏 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒊 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒚𝒐𝒖? [𝑴𝒊𝒓𝒊𝑻𝒂𝒎𝒂]

𝟜

Když jsem všechno snědl do posledního drobku, vstal jsem a odnesl talíře. Poté se vrátil zpět ke stolu. Mirio ještě nedojedl. Pořád mi jen vyprávěl o jejich vztahu.

Už jsem to nemohl vydržet.

,,Mirio, už musím jít. Mám ještě nějakou práci." Pronesl jsem hloupou výmluvu a šel pomalu k východu.

,,Tamaki, to na mě nemůžeš počkat. Už to skoro mám!" Ohlédl se za mnou.

Já mu neodpověděl a jen mlčky pokračoval k východu. Když jsem vyšel ven a směřoval svou chůzi zpátky k U.A., tak jsem uslyšel něčí zběsilý běh. Měl jsem jasno.

Opravdu rychle vymetl talíř jen, aby mě dohnal.

,,Tamaki, počkej!" Slyšel jsem za svými zády Miriův hlas.
,,Tamaki!" Pokřikl na mě znova, což mě už donutilo ohlédnout se.

,,No?" Přiběhl ke mně a zastavil se. Byl hodně udýchaný, proto se dlaněmi zapřel o svá kolena a uklidňoval dech.

,,Co se děje?" Řekl v rychlým výdechem.

,,Nic se neděje." Řekl jsem s nezájmem.

Děje se všechno.

,,Vždyť nejsem slepý!"

Vážně?

Jsem si jistý pravého opaku.

,,Nic se neděje, jasný?" Zopakoval jsem tu samou odpověď.

,,Nehraj to na mě. Znám tě od mala!" Pořád si stál za svým.

Já si jen v hlavě namlouval pravý opak. Neustále jsem si opakoval.

"Všechno je v pořádku."

I když jsem věděl, že to tak není.

,,Nic nehraju. Když říkám, že se nic neděje, tak to tak nech..." Otočil jsem se.

,,Tamaki, když tě něco trápí, tak by ses měl obrátit na mě. Pomůžu ti." Usmál se.

,,Ale já o tvojí pomoc nestojím." Zašeptal jsem stále odvrácený k Miriovi zády.

,,Cože?"

On mě slyšel?

Nechtěl jsem to říct nahlas!

,,Dobře..." Řekl s tichým povzdechem a jeho úsměv upadl v zapomnění.

Já se otočil na něj. Stál se sklopenou hlavou, jako schránka bez známek zbývající duše.

,,Takhle jsem to nemyslel." Rychle jsem vypustil z úst.

,,Znělo to přesně, tak jak jsi to myslel." Má pravdu. Myslel jsem to tak, ale nechtěl jsem. Mirio se otočil.
,,Asi bych měl jít." Rozešel se opačným směrem než jsem měl namířeno.

Měl jsem hroznou chuť na něj zavolat "Mirio, počkej!", ale něco uvnitř mě mi bránilo vypustit tato slova ven. Tohle jsem nechtěl.

Jen jsem sledoval, jak můj přítel odchází. Bez úsměvu. Bez známky sebemenší radosti. Vyčítal jsem si moji nevymáchanout pusu.

Chtěl jsem se za ním ještě rozběhnout a omluvit se mu, ale měl jsem pocit, že přede mnou je neviditelná bariéra, která mi brání udělat krok v před.

Tolik zábran, ale nemohl jsem mu jen tak říct, že mi vadí jeho vztah s Hado, a že bych byl radši, aby byl se mnou.

Nebo jsem snad měl?

Ne!

Akorát bych hodil mnohem větší granát do našeho přátelství.

Hell-o! ❤️😏

Docházejí mi pozdravy.😂

Příběh vymyslet, to jo, ale vymyslet originální pozdrav, to ne.😂
Ale Hell-o používám už roky a ani nevím, jak jsem se k tomu dostala.🤣💕

Zatím papa!❤️
10.1.2021

Vaše Rin ❤️