Sestřička /ff M+ [DOKONČENO]

23. Kapitola

Pohled Jany

Hned ráno mi přišla zpráva a já se tak lekla, že jsem zaspala do školy.

psal Derek: Ahoj kočko, zvu tě na oběd. Vyzvednu tě ve dvanáct? ;)

odpověděla jsem: Jasný, už se na tebe těším J

„Mám rande."zasmála jsem se sama pro sebe a začal hledat co na sebe. Ze skříně jsem vytáhla bílou košili a modré rifle. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a lehce se nalíčila.

Když byl čas jít Derek mě prozvonil, já se rozloučila s Danou a šla dolů.

„Sluší ti to."políbil mě a šli jsme do Caffeterie. Jen, co jsme si objednali, vešli sem kluci. Doufala jsem, že si mě nevšimnou, ale v to jsem jen doufala. „Čauky Jani, dneska je u nás něco jako párty. Hej! Můžeš přijít i ty."ukáže na Dereka a ten jen kývne. „Tak v deset u vás?"zeptal jsem se a Kuba jen kývl. „Promiň za ně."zavrátila jsem oči a ke klukům jsme se už nevraceli.

„Moc jsem si to s tebou užil."začal mě líbat a já něco cítila. Cítila jsem, že jsem se do něj asi zamilovala. „Já taky."řekla jsem, když jsme se od sebe odtáhli. „Můžu tě vyzvednout za deset deset?" „Jasný."políbila jsem ho a začala hledat klíčky v kabelce.

„Tak co, jak sis učila rande?"ptala se Dana hned ode dveří. „Až na to, že se tam objevili i kluci a pozvali nás na párty, tak super."zasmála jsem se. „To jsou celí oni."

Před desátou jsme se začaly oblékat a vybraly jsme černé rifle a bílé tričko. Já měla bílé tričko s černými riflemi a Dana černé tričko a bílé rifle. Dana chtěla už jít, že nás s Derekem nechá samotné, ať si můžeme popovídat. Když Dana odešla, do pěti minut mi přišla zpráva od Dereka že nemůže. Jeho máma prý měla autonehodu a je s ní v nemocnici. Hned jsem mu psala, ať se drží, že to bude dobré. Jeho máma je silná a zvládne to. Pak mi od něj došla poslední zpráva s omluvou, a že si to mám užít.

Vyrazila jsem a ještě dohnala Danu. „Kde máš Dereka?"byla její první otázka. „Jeho máma měla autonehodu, tak je s ní." Za chvíli jsme došly ke klukům a Jakub se hned zajímal o to, kde je Derek.

„Čau Jani."objevil se u mě Josef s panáky nějakého alkoholu. „Ahoj."vzala jsem si od něj panáka, kterého mi podával. „Je tu Tomáš?"zeptala jsem se s nervozitou v hlase. „Včera odjel do Prahy, neboj."usmál se a já se na něj zašklebila. Musel to být panák vodky. Bylo to totiž hnusné. Josef se mi zasmál a začalo se pít ještě víc.

Dominik přinesl trávu a začal mi ji nutit. „Ven si, to tě nezabije."udělal na mě psí oči, a když jsem i tak zakroutila hlavou na náznak, že nechci, zapálil a dal mi ji do pusy. „Ale no tak. Vážně?" „Vážně."zasmál se a já, jen co jsem dokouřila tuhle, chtěla jsem další. Po hodině pití jsem si už nic nepamatovala.

Ráno

Probudila jsem se v něčím pokoji a na mě se usmíval Josef, který už byl vzhůru. „Dobré ráno."usmál a políbil mě. „Dobré. My spolu zase spali?"řekla jsem rozespale. „Jasný."políbil mě. „Jak to, že si nic nepamatuju? Moc jsem toho nevypila." „Ale vypila. Půjdeš se mnou ven?"usmál se. „Jasně, kam ven?" „Nech se překvapit. Můžu pro tebe přijít ve dvě?" „Budu se těšit."objala jsem ho a začala hledat svoje oblečení.

„Myslíš, že to bere jako rande?"ptala jsem se Dany po cestě domů. „Ten tě chce zpátky."zasmála se. Kolem druhé pro mě Josef přišel a šlo se neznámo kam. „Mějte se."ozvala se Dana z obýváku.

„Kam půjdeme?"ptala jsem se, jen co jsme vyšli ven. „Nech se překvapit."otevřel mi dveře od auta a jeli jsme. Josef zastavil před lanovým parkem, chytl mě za ruku a táhl dovnitř. „Prosím to nejvyšší."řekl Josef pokladní, a když jsem zjistila, které je nejvyšší, málem mi vypadly oči. Bylo to ve výšce 9,5 metrů. „Pepo, to ne."prosila jsem ho, ale už bylo pozdě. Paní nám na ruku dala náramky a začala na nás věšet lana, karabiny a různé věci.

„Pepo, já se bojím."říkala jsem mu, když jsme lezli po žebříku nahoru. „Jsem tu s tebou. Ničeho se neboj."podával mi ruku, aby se dostala za ním. U první překážky jsem se zapotila. U druhé jsem si myslela, že to nedám, ale s Josefovým povzbuzováním jsem to dala. Když byla přede mnou poslední překážka, neměla jsem ponětí, jak jsem dala ty předtím, bála jsem se, že mě to nebude pořádně jistit a já spadu.

Poslední překážka byla „lanovka" za jednu z mnoha karabin jsem se měla zavěsit, chytnout se za lano a jet. Pepa jel přede mnou a už na mě čekal. „Pojeď!"volal na mě se smíchem. „Já nemůžu! Nejde to!"úplně se mi klepaly nohy. „Pusť se! Chytím tě!"udělala jsem teda, jak řekl. Když jsem jela nebo spíš letěla, pištěla jsem jak malý děcko. „Mám tě."chytl mě Josef a pevně objal. Byli jsme od sebe malinký kousek. Josef spojil naše rty a já je hned rozpohybovala. Tak moc mi chyběl, ale nechtěla jsem si to přiznat. „Pojď na trampolínu."usmál se a už mě táhl k pokladně. „Pepo, neplať za mě všechno. Tohle zaplatím." „Ale no tak."dal pokladní peníze a už se soukal z těch lan, ve kterých jsme ještě před chvíli byli.

Vylezli jsme na trampolínu a pán nám pomohl do popruhů. Utáhl je dost pevně. „To je superrr!"volala jsem, když jsem lítala ve vzduchu. „Tak vidíš."smál se. Takto jsme skákali asi půl hodiny. „Bylo to skvělé, děkuji."objala jsem Pepu a on mě pohladil po zádech. „Taky jsem si to s tebou užil."dal mi pusu do vlasů, které směřovaly na všechny světové strany z toho větru. Když jsme nasedli do auta, Josef položil svoji ruku na moje stehno a já ji tam s úsměvem nechala.

Najednou Pepa zabočil ke Caffeterii a začal vysedat. Vzal mě za ruku a otevřel mi dveře. Jen co jsme si objednali, usmála jsem se na něj. „Děkuji za krásný den s tebou."říkala jsem, když jsem hledala klíče od bytu. „To já děkuji."přitáhnul si mě do krásného polibku.