Hallelujah

18. Kapitola

Když jsem se probudila, bylo vše jinak, já a Peter, už jsme nic neznamenali. Ležela jsem v posteli a pozorovala strop a docházely mi věci, které nebyly zrovna nejšťastnější. Přehrávala jsem si v hlavě rozhovor s Peterem, byl konec.

Neuměla jsem si představit, jak budu vypadat před lidmi, jak se na mě budou dívat, všichni o tom budou mluvit, všichni budou mluvit o tom, jak jsem neschopná udržet si kluka a pak se tam objeví on s Paulou a bude to ještě tisíckrát horší. Chtěla jsem utéct z téhle noční můry, která mě v dalších dnech bude čekat.

„Jak ti je?" ve dveřích stojí Valeri a opírá se o futra.

„Příšerně," šeptnu a posadím se, nebolí mě hlava, není mi na zvracení, ale celé moje tělo něco svírá.

„Dole je Peter, chce si s tebou promluvit," oznámí mi a čeká na mojí reakce.

„Za deset minut budu tam," řeknu a vidím, jak Valeriho ramena klesnout a jak se zatváří zklamaně, za to mně svitne naděje, že těch pohledů ve škole budu ušetřena.

„Dobře," to je jediné, co mi řekne a odejde. Rychle se vyhrabu z postele a přejdu ke stolu, kde se učešu vlasy a trochu se namaluji. Obleču si mikinu, a ještě jednou se zkontroluji, než sejdu dole. Vidím Valeriho, jak se baví s Peterem. Valeri kývne mým směrem a odejde.

„Co potřebuješ, Petere?" zůstanu stát na schodech a založím si ruce na prsou.

„Ahoj Lucy, chtěl bych si s tebou promluvit o nás," řekne a já obrátím oči v sloup.

„Myslím, že včera si to řekl dost jasně," ohradím se.

„Potřebuji tě, Lucy," přejde ke mně a zastaví se přesně přede mnou, dívám se mu do tváře, protože stojím na schodech a jsem výš než on.

„Uvědomil jsem si, že my dva patříme k sobě, potřebuji tě, Lucy. Vím, že jsem udělal hromadu chyb, ale já se polepším, budu lepší pro tebe," radši odvrátím pohled, nepřijde mi nijak atraktivní, jak kdyby vše, co jsem na něm milovala, zmizelo. Záleží mi jen na tom, co si o mně budou myslet ostatní, nechci s ním trávit čas, chci jen všem ukázat, že si ho umím udržet.

„Co ona?" zeptám se, ta slova se mi vyslovují tak těžce.

„Kdo?" ještě bude zapírat.

„Kdo asi, Paula, kreténe," ta slova ze mě vyletí, aniž si to stačím uvědomit.

„Nedělej ze sebe překvapeného, že to vím. Všichni to ví, většina od začátku, nejsi tak nenápadný, jak si myslíš," pobaveně se usměji, ten jeho pohled.

„Tak proč jsi stále se mnou?" zeptá se.

„Protože se nenechám ponížit, kvůli někomu jako je Paula. Víš, co se o mně bude říkat?" vyjeknu.

„Zajímáš se jen o sebe," poznamená a je se rozesměji.

„Říká někdo, kdo sem přišel jen proto, že se stydí za holku, kterou miluje, protože se bojí, aby ho to nestálo postavení. Jsi stejný jak já, Petere, mezi námi není jediný rozdíl, jinak by si tu nestál a nežádal po mně tohle," vítězně se usměji, mám pravdu, vím to, já mám vždy pravdu.

„A navíc jsem to s tebou vydržela, i když jsem věděla, že jsi s ní, jen abych nás oba neposlala ke dnu, ale pamatuj, pokud se rozhodneš pro ni, tak půjdeme ke dnu oba," nakloním se, abych byla jen pár centimetrů od jeho obličeji, cítím, jak zrychleně dýchá.

„Ale prozatím to neudělám, protože ty mi to neuděláš, ale zkus se se mnou ještě jednou rozejít a uvidíš, kdo jsem," narovnám se a podívám se na něho, oddechne si, pohroma pro nás dva prozatím zažehnána.

Projdu kolem něho a pokračuji dál domem k bazénu, kde leží na lehátku Valeri.

„Proč se k němu vracíš?" zeptá se mě a já si povzdechnu.

„Protože to tak vždycky má být," odpovím mu jednoduše, nechci to nějak víc řešit.

„Zasloužíš si víc," poznamená a já se posadím na lehátko vedle něho.

„O tom ani ty ani já nerozhodujeme," pousměji.

„Nechápu, proč se sebou takhle necháš zacházet," zavrtí hlavu a já se podívám na hladinu, jak se krásně vlní.

„Nepochopil by si to, nejsi z téhle společnosti," a s tím se zvedám.

„Možná nejsem z téhle společnosti, ale vždycky jsem si myslel, že cílem každého je být šťastný, ne dělat pravý opak toho," slyším ještě, než stihnu zavřít dveře.

Možná nejsem šťastná, ale dělám cokoliv pro to, aby to nebylo ještě horší.