Hallelujah

23. Kapitola

„Děkuji všem, co mě volili, tohle si snad ani nezasloužím. Celé čtyři roky jsme spolu strávili na střední škole a já jsem tak ráda, že jsem tady mohla být a tím vám chci popřát, aby se vám splnili všechny sny a hlavně, abyste si užili tenhle večer. Bože, to je tak stupidní tohle, čekám na to čtyři roky a teď budu říkat, jak si to nezasloužím? Samozřejmě, že si to zasloužím, nechápu, který debil tohle napsal," tohle celý den vychází Luina pokoje, celý den si nacvičuje svoji řeč na maturitním plese, až dostane korunku.

Poslední dny byla tím tak zaneprázdněna, že si ničeho nevšímala, nikdo nepochyboval o tom, že to vyhraje a divil jsem se, že je pořád doma, protože dnes byl ples a ona nikde nebyla, a to zbývalo do plesu tři hodiny. Jen jsem na to pomyslel, tak zazvonil zvonek.

„Tak a jsou tady," vyletěla z pokoje Lu.

„Kde jste? Byli jsme domluveni, že přijedete, už před dvěma hodinami a vy stále nikde," Lu vypadala nervózně, naštvaně a dalších tisíc podobných věcí. Nebyla si jistá, viděl jsem to na ní. Tolik po něčem toužila a teď si nebyla jistá, jestli to opravdu dostane, k tomu všemu se celý tým, co se dnes měl postarat, aby vypadala dokonale, tak se zdržel. Chápal jsem se ji na jednu stranu, ale na druhou stranu vůbec, šlo jen o pitomou korunky královny plesu.

Lehl jsem si na gauč a usnul.

„Čau," ozvalo se nade mnou a já uviděl Petera.

„Zdar," odpověděl jsem mu, nechápal jsem, co tady dělá, a ještě k tomu v obleku.

„Neměl bys už být oblečený?" zeptá se mě pobaveně, v tom mi to dojde, musel jsem spát opravdu dlouho.

„A do prdele," podíval jsem se na hodiny a vyběhl jsem po schodech nahoru, kde jsem se málem srazil s Lu.

„Promiň," dostal jsem ze sebe a podíval se na ni, měla na sobě zlaté šaty a vypadala opravdu jako královna plesu.

„Ty ještě nejsi oblečený?" zeptala se mě, tahle otázka byla fakt hloupá, asi vidí, že na sobě nemám oblek.

„Usnul jsem," řeknu a ona převrátí panenkami.

„Pojď, pomůžu ti, Peter může chvilku počkat," jde za mnou do pokoje a mně probleskne hlavou, jestli by ta chvilka nemohla být o něco delší. Na skříni už mám nachystaný oblek, přetáhnu si triko přes hlavu a cítím na sobě její pohled, a když se na ni otočím, tak se otočí ke dveřím. Sundám si i tepláky a začnu se soukat do kalhot. Potom si obleču košili a Lu ke mně přejde a začne mi zapínat knoflíky na košili, je tak blízko, že zadržuji dech. Když se dostane k nejvyšší, tak se mi podívá do očí a já mám chuť ji políbit, protože její výraz mě o to prosí, ale neudělám to.

„Uvázala bys mi kravatu?" zeptám se ji a ona jen beze slova přikývne a přejde k ramínku, kde visí kravata, když mi ji uvazuje, tak se celé moje tělo napne, je tak blízko.

„Sluší ti to," řekne mi a už se otočí, aby odešla a já ji zachytnu za ruku. Podívá se na mě tázavě.

„Přál bych si tam jít s tebou," povím jí a ona se na mě chvilku dívá a potom moji ruku sundá ze svojí odejde.

„Tak tady jsi, už jsem se bál, že nedojedeme na čas," slyším Petera zezdola a kroutím nad tím hlavou, ani jí neřekl, jak moc jí to sluší. Ozve se vyzvánění mého mobilu a já vím, že je zle.

„Kde jsi, Valeri?" vyjede po mně Charlott.

„Už jsem na cestě, hned tam budu," zalžu ji a přehodím přes sebe sako a vydám se dole. Dojedu před Charlottin dům, už tam netrpělivě překračuje.

„Kde jsi?" řekne naštvaně a přejde ke mně.

„Omlouvám se," řeknu a otevřu jí dveře do auta. Cestou poslouchám různé výčitky na můj pozdní příjezd. V hale se potkám s Margot, Paulou a se Sašou, kteří už na nás tady čekají.

„Viděla si ji?" zeptá se Margot Charlotte.

„Koho?" nechápavě se Charlotte rozhlédne kolem sebe.

„Lucianu, vypadá jako královna, nikdy jí to tolik neslušelo i Rebeccu zastínila," říká jí a ona se začne rozhlížet, a když se její pohled zastaví na dané osobě, tak se podívám tím směrem a ona tam stojí. Něčemu se směje, ale když si mě všimne, že se na ni dívám, tak její výraz zpřísní, potom se usměje a otočí se zpět ke skupince. Rozhlédnu se po hale a vidím ty pohledy, které se na ni lepí a trochu žárlím, že se ni může tolik lidí dívat, dnes měla být jen moje.

Až to tady vše skončí, tak ji odvezu dom a tam bude jen má.

Na podium vešel ředitel školy a Lu zpozorněla.

„Jsem tady, abych vyhlásil krále a královnu plesu," poví nám a všichni zmlknou. Otevře obálku a přečte z ní Pablovo jméno. Vidím, jak se jejím obličejem mihlo zděšení, jak se zděšeně podívala na Petera, který tomu nevěnoval pozornost.

„A královnou plesu se stává Rebecca Tomsová," oznámil ředitel školy a já viděl, jak Lu zadržuje slzy. Lu se dívala na svoji kamarádku, které tleskala a usmívala se na ni, ale já viděl, jak vevnitř v ní se vše trhá.

Jak její hrdost utrpěla a v sobě vše dusí, už nebyla tak dokonalá, jak si o sobě sama myslela. Přišlo mi, že ta dívka si jen nalhává, kým je, že sama neví, kam patří a kým chce být, že dělá jen věci, aby se zalíbila druhým.

Protřela si oči a usmála se na Petera, který stál vedle ní, i když ten celý večer jí nevěnoval ani špetku pozornosti, jeho světem byla úplně jiná dívka. V některých věcech jsem Lu obdivoval, to jak se dokázala dokonale přetvařovat, i když ji vše ničilo, jak si nevšímala, že se vše rozpadá, protože ona věděla, že by se rozpadla taky. Možná jsem Margot nikdy neměl slibovat, to co jsem slíbil, nechtěl jsem si to dlouho přiznat, jak moc jsem se do Lu zamiloval.