Hallelujah

6. Kapitola

„Lucy, jak moc si mi chyběla," usměje se na mě Peter a obejme mě. Vypadá jinak, vlasy má ostříhané na krátko, tvář má pohublou a strhanou ještě víc, než jsem odjížděla.

„Ty mně taky," zašeptám a víc se k němu přitisknu, zaženu slzy a usměji se na něho.

„Volal mi Pablo," odtáhl se ode mě a já jsem se mu podívala do očí, hledala jsem ten pohled, když jsme spolu začali chodit, ale nikde tam nebyl jen prázdno.

„A co chtěl?" zeptám se a snažím se neznít, jako by mi to bylo jedno, i když je mi to popravdě úplně ukradené.

„Večer chce oslavit konec prázdnin v klubu, tak jsem se chtěl zeptat, jestli bychom tam nešli spolu," usměje se, ale je to tak falešné, že bych nejradši odvrátila zrak. Nemiluje mě, vím to, ale jen představa, že by tohle skončilo a já ho nechala jít, by mě zničila. Lucy a Peter, prostě navždycky, jinak to už prostě nejde a nikdy nepůjde.

„Myslela jsem, že bychom mohli zůstat tady," řeknu mu, i když vidím, jak odvrátí pohled a v hlavě mi projede znova ta slova, nemiluje tě.

„Budou tam naši přátelé, všichni tě moc rádi uvidí," vykouzlí další z jeho falešných úsměvů, všichni mě nenávidí a on to moc dobře ví.

„Tak dobře," prohlásím nakonec, i když jsem na dnešní večer měla jiné plány. Nejradši bych mu řekla, jestli jako už nemůže vydržet se mnou v jedné místnosti, ale jsem potichu, nikoho to nezajímá, co si myslím a nechci mu dát další záminku, aby odešel.

„Užiješ si to," slíbil mi, ale já už teď věděla, že ne. Určitě tam bude i ona, proto tam chce jít, o nic jiného mu nejde. Už mu neodpovídám a projdu kolem něho za hradby našeho domu, nechám ho tam stát a zadržuji slzy, které mi za chvilku potečou po obličeji.

„Lucy," křikne za mnou a já se na něho otočím.

„Jsi krásnější než předtím," dodá a usměje se, aspoň tohle myslel vážně, jen kývnu a rychle se otočím, aby neviděl moje slzy. Nedal mi ani pusu, třeba s ní byl o prázdninách, ale tyhle myšlenky rychle zaženu.

Vejdu do domu, který bych chtěla nazývat mým domovem, ale nemohu.

„Nachystej mi na večer šaty, jdu do klubu," povím služce a povzdechnu si.

„A jaké si budete přát?" zeptá se mě a já se na ni otočím.

„Je mi to jedno, něco mi vyber," mávnu nad tím rukou, ať mi klidně vybere pytel od brambor, je mi to jedno, dnešek už fakt nemůže být horší.

„Luciano, chtěl bych s tebou mluvit o něčem, až si odpočineš po cestě," zastaví mě v chůzi otec.

„O co jde?" zeptám se ho.

„Chtěl bych si o tom promluvit v klidu, až si odpočineš," nezní to moc dobře, že by nová macecha?

„Večer jdu pryč," oznámím mu.

„Chtěl bych ti to říct dnes," prohlásí přísně.

„Na večeři tady ještě budu," řeknu mu a chystám se odejít do svého pokoje.

„Luciano?" zavolá na mě a já znovu zastavím, ale přeji si být už sama.

„Nezapomínej na to, kdo jsi. Nenech se sebou takhle zacházet," dodá a já se musím ušklíbnout.

„Nevím, kdo tady tak moc toužil potom, abychom byli s Peterem spolu. Tohle byla i tvoje práce," připomenu mu a odejdu do svého pokoje, kde se svalím na postel.

Tohle vše je pořád tak stresující, pořád čekat na to, až se všechno pokazí a celý můj svět se zničí. Otočím se na stranu, neřeším, co mám na sobě a než napočítám do pěti, tak spím.

Když se probudím, zkontroluji svůj budík, který ukazuje, že ani ne za půl hodiny bude večeře. Večeře je vždycky v pět a nikdy není později, chtěla jsem se před ní už trochu nachystat na večer, ale to už asi nestihnu, jediné, co udělám je, že se převlíknu a vyčistím zuby. Sprcha a umytí vlasů bude muset počkat.

Pomalu jsem se sešla ze schodů, necítila jsem se zrovna dvakrát vyspaná, ale co už, dnešní budu muset nějak přežít. Otec už seděl u stolu, posadila jsem se na druhý konec naproti němu, i když nás dělilo šest míst, nikdy jsme neseděli blíž k sobě, teda pokud nedojela návštěva, to jsem seděla po jeho pravici. Obou to vyhovovalo, nikdy jsme u večeře moc nemluvili, a to se nezmění.

„Chtěl jsem s tebou mluvit," pronesl otec, zatímco nám služka donesla večeři.

„O čem?" zeptala jsem se, vždy to bylo jen stručné.

„Našel jsem si novou ženu," oznámil a já jsem odložila příbor na stranu.

„Předpokládám, že si ji sem nastěhuješ, a že má syna podobně starého jako já," dopověděla jsem za něho, nepotřebovala jsem, aby mi odpověděl, věděla jsem, že je to tak, jen on si přes školní rok, nikdy žádnou nevodí, musel by jejímu synáčkovi platit školu.

„Je to tak, chci, aby ses o jejího syna postarala, bude nový ve škole a nemá tady žádné kamarády," dodá, ale to já už se zvedám a odcházím od stolu.

„Luciano, ještě si ani nezačala jíst," prohlásí.

„Nemám hlad," odpovím mu a pokračuji dál, abych se mohla připravit na tuhle příšernou noc.