Hallelujah

Epilog

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, bylo to něco, po čem jsem toužila celých pět let, den, kdy konečně se budu moct nadechnout a cítit Slunce na své pokožce.

V ruce jsem svírala jen malou tašku se základními věcmi, nebylo v nich nic osobního. Nečekala jsem, že mě někdo přijde vyzvednout, můj otec mi dal jasně najevo, že já jeho rodina už nejsem. Přesto jsem možná trochu čekala, že možná se tu objeví, že po pěti letech změní názor. Nikdy za mnou nepřišel na návštěvu, jediný, kdo došel byl Peter. Nežádala jsem ho o to, ani jsem mu nic nedlužila, ale on mi vždy řekl, že jsem vždycky pro něho něco znamenala.

Podle jeho slov se Valeri odstěhoval hned druhé ráno po té noci. Roky jsem se smiřovala s tím, že ho už nikdy neuvidím, ale přes to moje srdce tajně doufalo, že se ještě jednou potkáme, možná jsem si naivně myslela, že to bude on, kdo tu bude na mě čekat a řekne mi, že mě miluje, že mě chce.

Už jsem chtěla udělat krok do neznáma, když na konci ulice se objevilo auto, musela jsem si zastínit oči, abych ho pořádně viděla.

Auto zastavilo přímo přede mnou a já poznala řidiče.

„Petere," usmála jsem se a obejmula jsem ho hned, jak vystoupil. Vypadal jinak, než když jsem ho naposledy viděla, měl vousy a jeho vlasy byly delší, slušelo mu to.

„Přece bych tě nenechal, aby si šla pěšky," poví mi.

„Ani nemám kam," šeptnu. Neměla jsem kam jít, už jsem neměla domov.

„Pomohu ti se postavit na nohy zpět," musím se na něho podívat a trochu od něho poodstoupit.

„To nemusíš," řeknu mi.

„Dlužím to Anně, přála si, aby si měla šťastný konec," pousměje se.

„Můžeme vyrazit?" zeptá se mě a já přikývnu a nastoupím do auta, které se rozjede.

Ohlédnu se ještě jednou na věznici a pomyslím si, že konečně mohu začít nový život.

Ani si nevšimnu auta kolem, kterého projíždíme a jeho řidiče, který se slabě pousměje. Peter dodržel to, co měl, pomyslí si.

„Budu čekat, Lu," zamumlá si pro sebe a rozjede se neznámo kam.

Konec