Hallelujah

24. Kapitola

„Neměla bys už pít," řekne mi Peter a já se musím zasmát „ztrapníš nás," dodá a tím mi dát svolení do sebe kopnout dalšího panáka.

„Nás ztrapním? Nepřijde ti to směšné? Zajímáš se jen o sebe a o nikoho dalšího ne. Proč za ní nejdeš? Proč jsi tady se mnou? Nestačí ti to, jak si mě ztrapnil? Ty tu mluvíš o sobě, jak já tě ztrapním, ale to co si udělal ty mě, už nevidíš? Ty si mě podvedl, Petere, a to několikrát a já pořád jen nad tím zavírala oči a už mě to nebaví, protože tobě vůbec na mě nezáleží," popadla jsem z baru flašku a napila se z ní.

„Jak o tom víš?" zeptá se mě a já vyprsknu všechen alkohol, co jsem měla právě v puse a o točím se na něho.

„Tak ještě ze mě dělej blbou, vím to od začátku, ty imbecile. Přede mnou se s ní nikam neschováš, to si pamatuj," uchechtnu se a rozejdu se sálem, už se ani na něho neotáčím, my dva jsme právě skončili.

„Co to děláš, Lucy?" popadnou mě ruce zezadu a táhnou mě někam pryč ze sálu, když se otočím, tak uvidím Rebeccu, která se tváří naštvaně.

„Co je?" odvětím.

„Co je to s tebou?" zeptá se mě starostlivě.

„Užíváš si to? Tohle si plánovala celý život ne? Sebrat mi něco, na čem mi záleží. Tohle jste plánovali všichni potopit mě," zasměji se na ně, vedle ní totiž stojí pan dokonalý.

„Vzpamatuj se," okřikne mě.

„Vím, že jste něco provedli Chrisovi, vím, že máte něco společného se smrtí Anny, vím to," zavřeštím a Pablo mi zacpe pusu.

„Drž hubu, ty jedna malá mrcho," zašeptá mi do ucha.

„Pablo, nech ji být," snaží se ho ode mě odstrčit Rebecca.

„Je opilá," dodá.

„Se mnou si nikdo nebude hrát hlavně ty ne, slyšela si?" stále mě svírá, přijde mi, že mi rtěnku rozmazal po celé tváři. Snažím se z toho sevření vymanit, ale nejde mi to, Rebecca se snaží taky. To co vidím v Pablových očí je vztek, ale ne ten normální, vypadá, že by mě byl schopný zavraždit.

„Zničil si mi život," zaječím, když se mi konečně podaří sundat jeho ruku z úst.

„Měla by sis dát pozor na jazyk, ty děvko, myslíš, že moc dobře nevím, co se stalo s Bryanem?" vyděšeně se podívám na Rebeccu, která vytřeští oči.

„Bryan se odstěhoval," namítnu nahlas.

„Nebo vám leží na zahradě pod keřem?" zeptá se mě a já zalapám po dechu.

„Jsme všichni stejní, Luciano," řekne mi a pustí mě. Podívám se na Rebeccu, která vypadá stejně vyděšeně jako já.

„Ty jedna mrcho," zakřičím po ní „jak si jen mohla? Myslela jsem, že jsme nejlepší kamarádky," dodám.

„Takže Luciano, být tebou, tak držím jazyk za zuby, opovaž se říct něco Peterovi," přijde mi tenhle večer, jak ze špatného filmu. Pablo s Rebeccou stojí naproti a nevypadají zrovna nejpřátelštěji a pak mi to dojde.

Než Anna umřela, tak volala Peterovi, jenomže já ten hovor tipla, protože jsme zrovna spolu byli v posteli, možná že v té chvíli zjistila, kdo jí vyhrožuje, možná že v té chvíli věděla, že je v nebezpečí, možná že jí k smrti někdo pomohl.

„Panebože," klesnu na kolena a snažím se dýchat.

„Vy jste ji zabili," šeptnu, Rebecca odvrátí pohled a já vím, že to tak je.

„Jsme stejní jako ty," vezme mě Pablo za tvář, abych se mu podívala do obličeje.

„Jsme všichni vrazi," poví mi „všiml jsem si, jak k sobě s Valerim máte blízko, bude další tvoje oběť?" zeptá se mě a já cítím na tváři slzy.

„Jeho vynech, on za nic nemůže," šeptnu.

„Neměl bych ho varovat před tebou?" jeho hlas zní slizce, je mi z nich zle.

„Já ho nechtěla zabít, nezabila bych ho, kdyby..." můj hlas se zasekne, nezabila bych ho, kdyby se mě nepokusil znásilnit, byla to sebeobrana.

„Ale zabila si ho," pousměje se Pablo a já vidím rozmazaně. Připadám si jako ve snu, vidím ho, jak se nade mnou sklání, jak hledám něco, abych ho mohla praštit a pak ho praštím sochou, která má ostré hrany a jeho tělo padne na mé, všude je jeho krev. Nevídám ze sebe ani hlásku, dokud neuslyším dole hlasy mého otce, který za chvíli vkročí do pokoje a sundá ho ze mě. Netrvá ani minutu, když do pokoje vběhne Bryanova matka, která zavřeští, že je jako jeho otec, potom se já s tátou odebereme na zahradu, kde Bryanovo tělo zakopeme a jeho matku uplatíme, aby nikde nepromluvila.

„Co se tady děje?" Pablo pustí mou tvář a zadívá se na Valeriho.

„Měl by sis na ni dávat pozor," poradí mu Pablo a s Rebeccou odejdou.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě Valeri a pohladí mě po tváři, odvrátím pohled, nejsem schopná ani se na něho podívat.

„Pablo má pravdu, měl bys odejít Valeri, jsem nebezpečná," řeknu mu a stále se na něho nemohu podívat.

„Co to povídáš, Lu?" dodám si odvahy a podívám se na něho.

„Běž pryč, Valeri, nechci ti ublížit," podívám se na své ruce a rozbrečím se naplno, to co následuje potom, si už nepamatuji.