Hallelujah

2. Kapitola

Mé oči zaplnilo světlo v místnosti, párkrát jsem zalapala po dechu, než jsem se zklidnila. Chtěla jsem brečet, chtěla jsem řvát, ale místo toho jsem se potichu povstala a odešla z toho pokoje do svého. V mé hlavě bylo jak po výbuchu jako pokaždé, když se tohle stalo.

Mé kroky vedly k mému pokoji, kde jsem se oblékla do oblečení a upravila se, otec se s jeho náhradou za mou matku měl vrátit už dnes, jak jsem předpokládala, už dávno ta ženská není jeho přítelkyni, vždy tohle dělal.

Sešla jsem po schodech, kde jsem si napustila vodu a začala kontrolovat svůj mobil. Byly prázdniny a ty jsem vždycky trávil mimo město v našem sídle na ostrově. Byl tady klid, nemusela jsem na nic myslet, mohla jsem na vše zapomenout, dokud se neobjevila další moje nevlastní matka a s ní i její syn. Nikdy jsem o tom nemluvila a nikdy o tom mluvit ani nebudu, nikdy si tohle nepřiznám, co se dělo každé prázdniny za zdmi tohohle příšerného baráku.

Vyšla jsem na terasu ani jsem o tom nepřemýšlela a přešla okraj bazénu. Pohltila mě vodu a já na chvíli zůstala pod hladinou, pozorovala jsem, jak hladina se za mnou uzavřela, jako by mě nikdy už nechtěla pustit ven, tohle jsem taky dělala vždycky, když se to stalo, vlastně nestalo, mně se takové věci nemohou stát.

Když jsem se znovu vynořila, tak jsem sledovala, jak na příjezdovou cestu přijíždí tátovo auto. Vystoupila z něho má nevlastní matka a uháněla do domu, celou tuhle scénu jsem pozorovala s úšklebkem na tváři.

Můj otec vystoupil z auta až za pár minut a jeho oči padly na mě, jen zavrtěl hlavou a pokračoval za svou přítelkyní do domu, tedy za svou bývalou přítelkyní. Vylezla jsem z bazénu a utřela jsem se do ručníku, který mi už předem nachystala chůva.

Někdy jsem měla pocit, že vše ví, že to všude povídá, že se všichni dívají přes prsty, že to Peter ví, ale jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že táta to neví a ani se to nikdy nedozví.

Dál jsem pozorovala vchodové dveře, a přitom jsem seděla na lehátku, ani ne za deset minut se z domu vyřítila žena, která doufala, že si uždímne kousek tohohle bohatství, hned za ní šel lacním krokem její syn. Ten ještě ke mně vzhlédl a usmál se, jen mnou projel chlad, na oplátku jsem mu zamávala, ale ne nijak přátelsky, byl to uspokující pocit, že už konečně bude pryč.

Nastoupili do auta, a to se rozjelo neznámo kam, nejspíš do jejich chatrče nebo kde žili, nečekala bych, že to bude nějaký extra dům.

„Luciano?" ozvalo se otevření dveří a tátův hlas.

„Ano?" zeptala jsem se znuděně a otočila se na něho.

„Proč vždy děláš tohle divadlo? Měla bys být ráda, že nechci být sám," povzdechl si a já bych nejradši se pozvracela.

„Nikdo nikdy mou matku nenahradí, ale vím, že to ty nepochopíš, myslíš totiž jen na sebe," otráveně jsem pronesla, takhle to dopadlo vždycky.

„Tvoji matku nikdo nikdy nenahradí, ale nechci být pořád sám a víš, že nemyslím jen na sebe, dal jsem ti tohle vše," rozmáchnul rukama „co víc ještě chceš?" zeptal se mě nechápavě. Tohle byla jeho častá otázka, co prostě ještě víc chci, kdyby jen věděl, co se tady děje, když tu není.

Na tuhle otázku už neodpovídám, nemám náladu se dnes hádat, a tak projdu kolem něho do domu, pomalými kroky se vydám do svého pokoje, kde vpadnu do koupelny, kde si dám sprchu a potom se vrátím k projíždění mobilu.

Naráz aniž bych to čekala, na mě vyskočí, že jedna známá osobnost má rakovinu, moje srdce vynechá pár úderů, zrychleně se začnu nadechovat. Vidím to, jsem tam v tom pokoji, jsem tam a chci utéct daleko. Svírám její ruku a svět se zastaví, je bílá jak stěna, její zápěstí by se dalo svírat moji dětskou ručičku, přístroje kolem mě pípají, vím, co přijde, ale přesto vše nejsem na to připravená jako tehdy.

Bouchnutí dveří mě probudí z transu a já se podívám na služku, která mi nese čisté prádlo.

„O – omlouvám, myslela jsem, že budete venku se svým otcem," omluvila se mi.

„To je v pořádku, nic se nestalo," odpověděla jsem jí klidně, jen mi na to přikývla a přešla ke skříni, kam mi urovnala oblečení.

Neměla jsem ji zrovna v lásce, ale to asi nikoho, její matka mi dělala chůvu, tehdy když má matka vážně onemocněla a po její smrti se o mě starala, když můj otec měl dlouhé jednání a nemohl se o mě postarat. Někdy přemýšlím, jestli prostě jen nešel za další ženskou, aby utopil svůj smutek.

Miloval moji matku, miloval ji tolik moc, že nedokázal s žádnou ženou být déle než měsíc, až moc ji srovnával s jeho bývalou ženou.

Oba dva jsme postrádali nejbližší osobu a oba jsme se tím vyrovnávali jiným způsobem.