Hallelujah

3. Kapitola

„Můžeš mi vysvětlit, kdy si zase jako byl?" zaječela moje matka, když nejspíš vkročila do mého pokoje, nepamatoval jsem si ze včerejška nic, buď za to mohl fet nebo nadměrné množství alkoholu nebo prostě obojí.

„Co tady do prdele děláš?" prohrábl jsem si vlasy a zakňučel, má hlava se rozpadala na milion střípků, musel jsem to zas hrozně přehnat.

„Proč máš kalhoty celé od bahna?" taky bych to rád věděl.

„Musíš pořád tak řvát?" chytil jsem se za hlavu a přetočil na druhou stranu. Proč mi tohle musí vždycky udělat?

„Valeri, kolikrát ti mám povídat, že alkoholem nic nevyřešíš," pokárala mě a já jsem se musel ušklíbnout, nenáviděl jsem ji, nechtěl jsem ji nazývat mou matkou, vždycky vše zničila.

„Mám to snad to řešit jako ty?" usmál jsem se na ni a čekal na její reakci, věděl jsem, že ona nechce, abych si z ní bral příklad, ale přesto svůj život nijak nezměnila. I přes tu nenávist jsem věděl, že jsme stejní, že jsem po ní, že se nedokážu zamilovat, že celý život budu měnit lidi kolem sebe, ale takový jsem už byl, i když jsem toužil za to vinit mou matku, nešlo to.

„Proč mi tohle pořád děláš?" zeptala se s povzdechem.

„Proč mě chceš přestěhovat?" odpověděl jsem jí otázkou.

„Má dceru," začala a hrála si přitom s vlasy.

„Hmm, kolik jí je? Budu ji vodit do školky?" odsekl jsem.

„Myslím, že tahle dívka je už na školku trochu velká," usmála se na mě, nechtěl jsem ani vědět, co tenhle její úsměv znamená.

„Je o rok mladší než ty, je to premiantka třídy," vypadala pyšně, ale nechápal jsem proč, vždyť ta holky nic společného s ní neměla.

„S takovými nic nechci mít společného," odsekl jsem.

„Valeri, prosím, zkus to jen kvůli mně," poprosila mě a sedla si na kraj postele.

„Popravdě ty jsi ta poslední, pro kterou bych něco takového dělal," v duchu jsem se musel smát jejímu výrazu, co čekala? Že potom všem ji budu jako poslouchat?

„Když si byl miminko, bylo to s tebou jednodušší," povzdechla si.

„Když jsem byl mimino, měl jsem oba rodiče," připomněl jsem jí a budu jí to připomínat celý život, aby si uvědomila, co vše zničila.

„Jak ještě dlouho, než mi to odpustíš?" zvedla oči od země a podívala se na mě.

„Nikdy," odsekl jsem a posadil se „zničila si mi život," vyprskl jsem a konečně jsem se dostal z postele. Vysvlékl jsem si kalhoty a bylo mi jedno, že tu ještě seděla, klidně bych se vysvlékl donaha před ní.

„Dones mi potom ty kalhoty do koupelny i s tím trikem, proč se pokaždé musíš pozvracet?" zavrtěla hlavou a odešla z pokoje. Chtěl jsem ji ještě odpovědět, proč se pokaždé musí divit, ale neměl jsem dost síly na to po ní řvát.

Místo toho jsem zamumlal nadávku a znovu upadl do říše snů.

„Kdo je to? Proč ti píše nějaký Daniel? Proč ti píše, že jeho postel bez tebe je prázdná?" seděl jsem na schodech a poslouchal tátu, jak řval na maminku. Nechápal jsem, proč je na ni tak zlý, vždyť maminka určitě nic neprovedla. Možná mě bránila, rozbil jsem dnes hrnek, ale já nechtěl.

„Tome," šeptla potichu.

„Já tě viděl Miriam, nechtěl jsem tomu věřit, ale vím to, že jsi to byla ty, dnes jsem tě viděl," uslyšel jsem pláč, ale nevěděl jsem komu patří.

„Tome, prosím, už nepij," vzlykla máma.

„Budu si dělat, co chci a tady s tebou nezůstanu," uslyšel jsem, jak se roztříštilo sklo.

„Prosím, Tome, co Valeri?" zašeptala potichu.

„Tohle si pokazila ty, vrátím se pro něho, tobě ho nikdy nenechám, to si zapamatuj," někdo otevřel dveře a seběhl za schodů a uviděl tátu stát ve dveřích.

„Tatínku vezmi mě sebou," řekl jsem mu, chtěl jsem jet s ním.

„Já se vrátím, Valeri, vrátím se," z jeho očí ukápla, pak už jen zavřel.

„Tome," zavřískala máma, padla na kolena a rozplakala se.

„Valeri, pojď prosím ke mně," seděl jsem tam v máminém objetí, zatím co můj otec projel červenou a do jeho auta narazilo nákladní auto.

Probudil jsem se, měl jsem to vše před sebou jako by to bylo včera. Měl se vrátit, řekl mi to a on své slovo vždy dodržel. Jeho pohřeb se konal o tři dny později, moje matka den předtím, šla na identifikaci těla, chtěl jsem jít hrozně s ní, ale jak mi později řekla, skoro nic z něho nezbylo.

A pak to začalo, neměli jsme moc peněz, tak má matka pokračovala v tom, co jí vždy šlo, vodila si sem chlapy. Kolem patnácti se ve mně něco zlomilo a já ji začal nenávidět, byl to den, když si sem dovedla tátu mého spolužáka. Měl ještě dva mladší sourozence a já nechtěl, aby přišel o někoho blízkého jako já, takže když si ho sem dovedla, tak jsem jim nachystal takové překvapení, že radši utekl, od doby náš vztah nefungoval a nikdy fungovat nebude.