Hallelujah

1. Kapitola

„Valeri?" zařvala má matka a já už poznal ten tón hlasu, zas jí došly prachy.

„Kolik chceš půjčit?" odpověděl jsem jí automaticky, asi nikdo by nečekal, že syn půjčuje svojí matce, ale když vaši matka se chová jako dáma a nakupuje věci, na které vlastně ani nemá, tak se tomu nikdo nediví.

„No nechci si půjčit," namítla a zas musela řvát, protože mně se dole nechtělo a věděl jsem, že ona do pokoje nevejde, protože naposledy mě přistihla při něčem, no prostě od té doby sem nevkročila, takže jsem si mohl dělat, co jsem chtěl a neradil bych jí sem chodit.

„Tak co je?" zařval jsem otráveně, nějak mě to nezajímalo, co zas provedla. Od doby, co umřel otec, se chovala jak lehká děva, zlatokopka nebo dámička na úrovni, to poslední si myslela jen ona, že to splňuje, no, to by se nemohla chovat jako dvě zmíněná slova předtím.

„Nemohl bys prostě jako normální člověk sejít dole a promluvit si se mnou? Fakt mě nebaví po tobě pořád řvát," ozvalo se zdola a já jsem to jednoduše ignoroval, nechtělo se mi odpovídat.

„To musím sem až jít?" opřela se o futra dveří a podívala se na mě.

„Co se děje?" zeptal jsem se otráveně.

„Víš, možná sis všiml, že delší dobu jsem si sem nikoho nedovedla a chtěla bych ti říct, že jsem si našla přítele," oznámila mi, nebylo to nic nového, takových kamarádů nebo milenců už měla.

„Co já s tím?" řekl jsem nezaujatě, nijak mě její osobní život nezajímal, dokud nezasahoval do mého.

„A je to trochu vážnější," pokračovala a já se na ni podíval, proč by mě to mělo zajímat.

„Nabídl mi, že bych se k němu mohla nastěhovat," viditelně si oddechla, že mi to řekla.

„Aspoň budu mít o tebe klid," zasmál jsem se své vlastní poznámce, ale ona jen zůstala na mě hledět.

„My oba bychom se k němu přestěhovali," upřesnila a já jsem se rozkašlal.

„To si ze mě děláš prdel? Já nikam nejdu, nezajímá mě nějaký tvůj přítel," rozhodil jsem rukami a podíval se na ni, jestli spadla z Marsu.

„Neutáhneme tenhle byt, a kdyby si viděl ten dům... Tohle je proti tomu skládka," zasnila se.

„Ty si můžeš jít, já se o sebe postarám," rozhodl jsem.

„Víš, že to nejde," namítla.

„Jo fakt to nejde, bohužel a jen díky komu, kdo tohle vše zavinil?" Zaječel jsem po ní.

„Není to moje vina," obhajovala se.

„Kdyby si nebyla taková děvka a nemusela spát s každým, tak budu tu táta ještě s námi byl, ale ty jsi jen coura," postavil jsem se a vzal bundu.

„Kam jako jdeš?" zeptala se mě a zadržela mě za loket, když už jsem kolem ní chtěl projít.

„To není tvoje věc," odsekl jsem jí.

„Jsem tvoje matka," upozornila mě na věc, na kterou bych asi sám nepřišel.

„Nehraj se na něco, co nejsi," vysmál jsem se jí do obličeje a vytrhl se jí se sevření.

„Pozítří se stěhujeme a jestli si nesbalíš věci, tak ti je budu balit já," zakřičela za mnou.

„To bych ti neradil, mohla bys najít nechutné věci, takže bych na moje věci radši nesahal a stěhuješ se ty a ne já," zařval jsem a práskl dveřmi. Tolik mě srala, všechny ty roky, co jsem s ní žil, tak mě jen srala a ukazovala mi jaká kurva umí být, dost jsem se za ni styděl.