Hallelujah

20. Kapitola

Když se probudím, zůstanu ještě v posteli, vidím ho nad sebou, jak se ke mně sklání, a já hledám rukou nějakou věc, kterou bych ho praštila, ale ať se snažím sebevíc, tak nic nenacházím.

Přivřu oči a snažím se tomu všemu uniknout, ale v posledních dnech, to vidím stále, kamkoliv se hnu, tak je se mnou. Někdy ho zahlédnu, když jdu po chodbě školy, slizce se na mě usměje, jak to vždycky dělal.

Vidím ho i v tomto domě, jak sedí u našeho jídelního stolu, jak plave v bazéně, jak se dívá na televizi nebo jak stojí ve dveřích mého pokoje a pozoruje mě. Vždy má na tváři svůj typický úšklebek, ale něco jiného je, když ležím v posteli a on se sklání nade mnou. Pronese tu svoji větu, kterou mi řekl, předtím než ho do hlavy uhodil ostrý nástroj a jeho tělo bezvládně spadlo na mé.

„Prokážeme si vzájemnou službičku, nevlastní sestřičko," pronesl, než vyjekl překvapením a náhlé bolesti.

„Lu, slyšíš?" někdo se mnou zatřepe a já otevřu oči a nad sebou vidím Valeriho. Chvíli se na něho vyděšeně dívám, čekám, až mi řekne tu stejnou větu, ale on se na mě dívá vyděšeně.

„Hrozně jsem se lekl, myslel jsem si, že jsi mrtvá," a než stihne cokoliv říct, tak ho obejmu a brečím mu do ramene. Tolik jsem se bála, že bude jako on, choval se tak někdy podobně, že jsem chvílemi byla vyděšená z toho. On vždy věděl jak na mě, věděl, jak mě ovládat, tvářil se jako můj nejlepší přítel, ale nakonec to byl on, kdo mi nejvíce ublížil. Všichni mi říkali, ať si dám na něho pozor, že máme k sobě blízko, že to není dobré, ale já jsem vždy odvětila, že mezi námi nikdy nic nebude a nikdy nebylo.

„Všechno je v pořádku, Lu," hladí mě po vlasech a já chci v jeho náruči zůstat už navždycky, cítím se tak bezpečně.

„Promiň," vykoktám ze sebe a odtáhnu se od něho a otřu si slzy.

„To je v pořádku, poslední dobou jsi taková jiná, co se děje, Lu?" pohladí mě po tváři a já vím, že je to špatně, celý můj život je špatně.

„Měla jsem špatný sen," šeptnu a podívám se na svoje ruce, to tyhle ruce vše způsobily.

„O mámě?" zeptá se mě, už chci mu říct pravdu, chci mu věřit, chci, aby věděl, proč jsme tak s tátou odlišní od všech, ale potom jen přikývnu. Čím míň lidí, ví tajemství, tím je menší šance, že budou prozrazena.

„Taky je mám o tátovi, představuji si, jaké by to bylo, kdybych ho ten večer zastavil, nebo kdybych jel s ním. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby máma tátu nikdy nepodvedla, jaká bychom byli skvělá rodinka, a potom se probudím a je vše pryč. Někdy jsem on, jedu v autě, vše kolem mě je rozmazané, nad sebou jen uvidím červenou šmouhu a potom vidím ta světla a tmu. Někdy jsem v roli mé matky, ale tak že jsem povedl svoji manželku a ona je můj otec. Bojím se toho, že budu ona, že budu stejný jako ona," mluví dál, ale já ho nevnímám, protože vidím jeho, stojí ve dveřích a pozoruje nás. Na tváři má úšklebek a já se vrátím v čase, kde mě objímá Peter a on se nás dívá. Jeho oči jsou hladové, dívá se na mě, jak na kořist.

„Chtěla bych být na chvilku sama," povídám Valerimu, i když jsem někde daleko, nevím, jestli jsem mu skočila do řeči.

„Jasně, kdyby cokoliv, tak jsem u sebe," řekne mi a odejde z mého pokoje. Znovu padnu do postele a zavřu oči.

Tentokrát stojím v klubu a v ruce převaluji sáček s bílým práškem. V hlavě mi znějí varovná slova mého táty, že antidepresiva se nesmím s ničím kombinovat, ale můj otec netuší, že jsem je už dávno vysadila, nepomáhalo to. Podívám se na konec chodby a vidím ho tam, pořád je to dokola, po tom bílém prášku tu není a pak tu zas je. Vkročím na dámské záchody, už tak vše vidím rozmazaně, zapadnu do jedné kabinky a sednu si na prkýnko. Z kabelky vyhrabu zrcátko a vysypu na něho část obsahu sáčku, potom najdu ustřižené papírové brčko, co jsem potajmu kradla z kuchyně a nasaju bílý prášek do nosu. Hlavu zakloním dozadu a čekám, až mi zmizí z myšlenek.

Tak co myslíte, kdo je neznámý cizinec z Lucianina života? A co se s ním stalo?