Hallelujah

9. Kapitola

„Musíš na nás tak hledět?" zařve na mě Lu, která leží na Peterovy hrudi. Celkem mě překvapilo, že si mě vůbec všimla, čekal jsem, že se bude věnovat jen tomu jejímu miláčkovi. Celou dobu, co oba leží na lehátku u bazénu, je pozoruji.

„Ty musíš být Valeri," usměje se na mě Peter a Lu ho sjede pohledem, jestli si dělá prdel. Dost jasně dala najevo, že my dva se kamarádit nebudeme.

„Můžeš se k nám přidat, za chvíli stejně dojedou ostatní," vyzve mě, abych si k nim sedl Peter, ale já pozoruji Lu, jak protáčí panenkami, že dojedou ostatní. Je mi ji celkem líto, ten kluk očividně udělá cokoliv, jen aby s ní nebyl sám.

„Neříkal si mi, že si někoho pozval," poví Lu a zvedá se z jeho hrudě, z jejího hlasu jde slyšet zklamání.

„Kam jdeš?" vykřikne za ní Peter a napije se z flašky, přijde mi celkem opilý, proto se na mě tak smál.

„Jen se napít," otočí se na něho, ale já vidím, že zahání slzy. Vidím tu Lu, kterou on nikdy neuvidí.

„To je hrozné s těmi ženskými," poví mi a napije se, zakroutím hlavou, možná je v tobě problém, řeknu si přitom v hlavě.

„Proto se vyhýbám vztahu," odpovím mu upřímně, nikdy jsem nebyl na vztahy, buď jsem nedokázal být věrný, nebo se radši se mnou rozešla, prý málo pozornosti. Z mého pohledu ho měla až moc. Lu se nevrací už několik minut, využiji toho, že Peter telefonuje a proklouznu do domu.

Moc mě nepřekvapuje, když Lu nenajdu v kuchyni, a proto vyjdu do patra, abych se to tu trochu porozhlédl. Je pravdou, že tu bydlím už týden, ale tak nějak mi bylo zakázáno chodit do půlky pokojů, hlavně do Lucianiho pokoje, jak mi řekla, zkus překročit práh a nechám tě vykastrovat. Moc dobře vím, že ona je toho schopná.

Projdu až úplně na konec chodby, přesně na druhém konci mám pokoj, co nejdál od ní, sama mi ho vybrala.

Podívám se škvírou do jejího pokoje a vidím, jak telefonuje.

„Jdi do prdele Rebecco," odsekne někomu do telefonu.

„Nedělej hloupou, ty víš, že já jsem chtěla být s Peterem aspoň chvilku sama," dodá hned, přitom vtipně gestikuluje rukou.

„Cože jsem?" její výraz je k nezaplacení.

„Co se stalo, když jsem byla pryč, když jsem tu tak dlouho nebyla?" skoro do toho telefonu ječí, jestli tohle bude pokračovat, tak je schopná ho hodit o stěnu.

„Ty si ho viděla s ní? Kdy?" její obličej se stočí do ublížené grimasy, ty ho nemiluješ Lu, ty to jen předstíráš, protože tohle všichni chtějí. V minutě kdy si myslím, že už je klidná, tak se rozpřáhne a švihne se svým mobilem o stěnu, nic moc z něho nezbylo.

„Já tu krávu dostanu, nikdo si nebude dělat srandu z Luciany Montesiové," usměje se a projde pokojem.

„Co tu děláš?" řve po mně, vypadá teď vyplašeně.

„Šel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku," bránil jsem se a nakoukl do jejího pokoje. Obrovská postel u francouzského okna, které vedlo na balkón. Nevypadalo to tady nijak osobně, bylo to dost podobné pokoji, který mám. Jediná věc, co se lišila, byla stěna plná rámečků s fotkami a taky toaletní stolek.

„Promiň," to je poprvé, co ji slyším se někomu omluvit, otočí se ke mně a posadí se na postel. Okno má otevřené, takže do pokoje doléhají hlasy, které nejspíš patří lidem, které Peter pozval. Otevřel jsem si dveře a bez jejího pozvání jsem vešel dovnitř a posadil se vedle ní. Dívali jsme se na fotky v rámečcích.

Poznával jsem malou Lu, jak stojí vedle nějaké ženy, nejspíš její matky. Dále tu byly fotky s blondýnkou, muselo jim být okolo třinácti a pak fotky s Peterem. Fotku s jejich celou partou a pak svatební fotka jejích rodičů, její otec vypadal na ni tak šťastný.

„Bylo mi pět, když máma umřela. Měla rakovinu, nešlo ji zachránit, spíš ji otec jen udržoval při životě díky svým penězům, ale vše jednou skončí. Byla jsem tehdy u ní," šeptne a podívá se na mě, chce po mně snad, abych jí řekl, jak umřel můj otec? Jak ho moje matka zabila.

„Nemusíš mě litovat," dodá.

„To ani nemůžu," odpovím ji okamžitě. Má vše po čem by ostatní jen snili, žije si v blahobytu, nezná, co to je, když nemáte ani na posraný rohlík, nic z toho nezná.

„To je dobře, nenávidím to," uchechtne se.

„A moje matka tě litovat taky nebude," promluvím, jakoby na mojí matce záleželo, popravdě nikomu na ní nezáleží.

„To jeden z posledních lidí, u kterých by mě něco takového zajímalo. Nemám proti ní nic, ale není to moje matka a hlavně nikdy k nám patřit nebude. Můžeš se draze obléknout, můžeš se nechat upravit, aby si vypadal jako my, ale nikdy jako my nebudeš," odvrátí ode mě zrak, myslím, že její hodná chvilka skončila.

„To s vykastrování stále platí," zasměje se a já s ní. Je to upřímný smích, takový lehký, který jsem už dlouho neslyšel.

„Lu?" oslovím ji a ona se na mě zpět podívá.

„Hm?" pokývne mi, abych dokončil větu.

„Já tě vidím," a s těmihle slovy odejdu z jejího pokoje do víru  zábavy, která probíhá na zahradě.