Hallelujah

25. Kapitola

„Musíš odejít, Valeri," přišla mi hrozně mimo, opírala se o kuchyňskou linku, vlasy měla rozpuštěné, make up rozmazaný.

„O čem to mluvíš, Lu?" od doby, co jsme dojeli, pořád mluví úplné nesmysly.

„Zabila jsem ho, já jsem zabila Bryana," znovu se rozbrečí.

„Nic si neprovedla, Lu," chci ji obejmout, ale ustoupí o krok dozadu přede mnou.

„Proč to pořád nechceš pochopit, Valeri? To ti mám jít vyhrabat jeho kostru na zahradu?" zavrtí hlavou a potom projde dveřmi na zahradu. Jdu za ní a sleduji, jak si kleká na zem a začne hrabat.

„Co to děláš?" řeknu jí a obejmu ji zezadu a snažím se ji od toho místa odtáhnout.

„Bryan," špetnu a klesne na kolena a rozbrečí se.

„Já ho milovala, milovala jsem ho a on mi chtěl ublížit, on by mě znásilnil," nejde jí moc rozumět, ale přesto se to dá domyslet.

„Proč si tehdy nezavolala policii?" zeptám se ji.

„Nemohla jsem se pohnout, on na mě ležel, nemohla jsem... A pak dojel táta a ten by mě zabil, kdybych se přiznala, nemohla jsem," byla čím dál víc hysterická, nevěděl jsem, jak ji mám uklidnit.

„To je v pořádku, Lu, bránila ses," kleknu si vedle a snažím se ji obejmout.

„Nemůžeme být spolu, Valeri. Mohla bych ti ublížit, nemohu být s tebou," šeptne a postaví, když se otočí, tak vyjekne, podívám se, co ji tak leklo a zjistím, že naproti nám stojí elita.

„Lucy," osloví ji Peter a já vidím, jak se otřese.

„Pěkné přiznání," ušklíbne se Pablo.

„Co ode mě chcete?" Její výraz se za sekundu změnil, už nevypadá, tak zlomeně.

„Pravdu, co si udělala Anně," řekne Rebecca a Lu se ušklíbne.

„Anně bych nikdy neublížila," vím, že nelže.

„Věděla to, že ano?" ozve se Peter, Julian tam jenom stojí a dívá se z jednoho na druhého.

„Ano, ale nezabila jsem ji, neublížila bych ji, měly jsme dohodu," Lu si promne čelo.

„A víš vůbec, co děláš?" ušklíbne se Rebecca a já se podívám na Lu, nevím, jestli je tak dobrá lhářka, nebo je tohle celé omyl.

„Chtěla, abych pomohla Sašovému bratru, chtěla s ním utéct, potřebovala, abych přemluvila otce, aby mu u soudu pomohl. Udělala jsem to a oni ho pustili, byla těhotná, nenáviděla to tady, chtěla utéct od tohohle světa chtěla normální život," poví jim.

„Co to meleš?" vyjede po ní Peter.

„Splnila jsem, co chtěla, nechala mě být, když viděla, že plním to, co mi řekla. Chtěla, abych byla s tebou, že bych ti nikdy neublížila a ty mně taky," dívá se na Petera a já vím, že to myslí smrtelně vážně.

„Chtěla, abychom byli spolu?" zeptá se ji nevěřícně.

„Ano, říkala, že je to pro naše dobro a pak umřela, tu noc, kdy měla utéct," nevěří jí, vidím to na něm.

„Já Annu nezabila, ale Bryana ano, klidně zavolejte policii, já už nemám, co skrývat," nemohu uvěřit, co právě řekla, zničí si život.

„A povím jim pravdu o Anně, kdo jsou její vrazi," dodá, působí tak odhodlaně.

„Myslíš, že ti někdo uvěří?" vyprskne Pablo a vyrazí k ní, musím si před ní stoupnout, abych ji ochránil.

„Odstup," zavrčí na mě.

„Pablo," ozve se za námi nevěřícně.

„Ano, Petere, tvá sestra byla zasraná mrcha, která si to zasloužila," otočí se na něho, než stihne kdokoliv z nás zareagovat, tak Peter povalí Pabla na zem. Chci je od sebe odtrhnout, ale Lu mě zastaví. Julian v té chvíli vytáhne mobil a zavolá na policii, Rebecca začne vykřikovat, že nemá s tím nic společného.

Peter se od Pabla odtrhne až ve chvíli, když se Pablo nehýbe, jeho obličej je od krve.

„Kdy ses to dozvěděla?" otočí se na Lu, těžce oddechuje.

„Dnes," šeptne Lu, která vypadá rezignovaně, vzdala to.

„Ty to víš taky?" zeptá se Juliana, který jen přikývne.

„A ty si mu pomáhala?" zeptá se Rebeccy, která vypadá vyděšeně, ale přikývne.

„Proč si mi to neřekl?" zeptá se Juliana.

„Nevěděl jsem, co mám dělat. Viděl jsem Chrise, jak dopadl, nechtěl jsem skončit jako on," poví mu, ale víc ani nikdo nestihne, k domu přijíždí policie.

„Sbohem," šeptne Lu a políbí mě. Potom zvedne ruce nad hlavu a nechá si nasadit pouta, to samé udělá i Rebecca, Pabla musejí zvedat ze země, všichni tři tam ještě stojíme dost dlouhou dobu a díváme se na příjezdovou cestu, kde stálo policejní auto.

Věděl jsem, že tohle je konec mezi mou a Lu, že se nikdy už neuvidíme, ale přesto jsem si to nedokázal představit, už skoro to vypadalo, že budeme spolu šťastní, vypadalo to, že mě opravdu miluje, ani mi to nestihla říct.

„Sbohem," zamumlám si pro sebe a obrátím zrak na ty dva.

To, co se děje v dalších dnech, je rychlé. Moje matka a já jsme si sbalili kufry hned další ráno, nechtěl jsem vidět, jak ze zahrady vykopávají ostatky Bryana.

„Tak a budeme zas jen my dva," poví mi máma, když strká poslední kufr do auta, pro náš další život vybrala něco dost daleko od naší minulosti.

V zrcátku ještě vidím policejní auto a dodávku, nejspíš vykopávají Bryanovo tělo, a když si dám ruce do bundy, tak z ní vytáhnu obálku, ale nechci si číst její obsah.

„Tak za novým životem," usměje se na mě máma a já musím protočit panenkami, stále ji nenávidím.